James Fitzjames

James Fitzjames
Reprodukce daguerrotypie Jamese Fitzjamese, pořízená na palubě HMS Erebus
Národnost:	Anglická
Narození:	27. červenec 1813 Rio de Janeiro (Brazílie)
Úmrtí:	Po 25. dubnu 1848.
Pohřben/a:	Dolní čelist nalezena na Ostrově krále Viléma v Erebus Bay
Souvislost s Franklinovou expedicí
Kapitán Royal Navy Eufratská expedice (1834-1837) Velitel HMS Erebus během Franklinovy výpravy

James Fitzjames (27. července 1813 – pravděpodobně 1848) velel lodi Erebus na poslední Franklinově výpravě.

Datum, přesné místo ani příčina jeho smrti nejsou známy, ale dolní čelist nalezená v roce 1993 na Ostrově krále Viléma (archeologické naleziště NgLj-2) byla v roce 2024 identifikována jako patřící Jamesu Fitzjamesovi..

Životopis

James Fitzjames se narodil 27. července 1813 jako nemanželský syn britského diplomata Sira Jamese Gambiera a neznámé matky. Při křtu 24. února 1815 jako jeho rodiče vystupovali osoby s falešnými jmény James Fitzjames a Ann Fitzjames – není známo, zda šlo o jeho skutečné rodiče či ho ke křtu doprovodil někdo jiný.

Od útlého dětství Fitzjamese vychovávali reverend Robert Coningham (zemřel 1836) a jeho žena Louisa rozená Capperová (zemřela 1840). Vlastní syn tohoto páru, William Coningham (narozen 1815) byl pro Jamese jako bratr.

Oběma mladíkům se v rodině Coninghamových dostalo výborného vzdělání. Fitzjames byl navíc talent na jazyky, takže údajně mluvil portugalsky, francouzsky a trochu španělsky a italsky , po pobytu na Blízkém a Středním Východě získal částečnou znalost arabštiny.

Jeho vlastní otec James Gambier, který měl se svou manželkou 15 dětí, zemřel v roce 1844.

James Fitzjames se neoženil a není známo, že by zanechal nějaké potomky. ,

Námořní kariéra

Fitzjames vstoupil do služeb Královského námořnictva 25. srpna 1825 jako dobrovolník 2. třídy na lodi Pyramus kapitána Roberta Gambiera. Je příznačné, že v jeho "oficiálním životopise" v Naval Biographical Dictionary, který je založen na Fitzjamesových odpovědích na dotazník, je uvedeno, že na palubu této lodi byl přijat jako dobrovolník 1. třídy. James Fitzjames byl nesporně velmi ctižádostivý a od útlého věku dokázal bojovat s nepřízní osudu i svým nelegitimním původem často rovněž nelegitimními prostředky včetně zkreslování informací. A právě délka jeho služby v hodnosti dobrovolníka 1. třída byla klíčovou pro dosažení hodnosti kadeta v roce 1831.

Robert Gambier byl jeho rodný strýc a právě na jeho doporučení povolil John Barrow 1. července 1825 přijetí Fitzjamese jako dobrovolníka do řad Royal Navy. Gambiera v červenci 1826 vystřídal George Rose Sartorius, který Fitzjamese 1. července 1828 povýšil na dobrovolníka 1. třídy. . 15. září téhož roku jeho služba na Pyramu skončila.

Ještě předtím, 19. února 1828, se Fitzjames poprvé setkal s jednou z budoucích lodí Franklinovy expedice, Terrorem. Ten ztroskotal u Villanova de Melfontes v Portugalsku. Fitzjames byl s brigou Lyra vyslán Terroru, uvízlému na písku mezi skalami, na pomoc.

V roce 1830 byl přijat na loď HMS St. Vincent, ale pouze jako dobrovolník 2. třídy. Pro hodnost kadeta nesplňoval podmínku dostatečné délky služby jako dobrovolník 1. třídy. Pomocí de facto podvodu ohledně délky své služby nakonec docílil přijetí jako kadet na jinou loď, HMS Asia, v únoru 1831, ze které shodou okolností přešel po pár týdnech i s jejím kapitánem opět na St. Vincenta. S ním sloužil ve Středomoří a na jeho palubě také složil 16. listopadu 1833 poručickou zkoušku.

V letech 1834-37 se účastnil Eufratské expedice plukovníka Chesney v hodnosti mate (podporučík). Tato expedice měla za cíl prověřit možnost zkrátit obchodní a poštovní cestu z Indie do Británie zavedením paroplavby na Eufratu. Svérázný (a realizovaný) plán zahrnoval dopravu částí dvou (!) říčních parníků (Euphrates a Tigris) po souši (!) z pobřeží Středozemního moře k Eufratu po cestě dlouhé téměř 240 kilometrů (!!).

19. ledna 1838 byl povýšen na poručíka. V témže roce se ucházel o místo v antarktické expedici Jamese Rosse a Francise Croziera (na lodích Erebus a Terror). Ross o něj měl zájem, ale Královské námořnictvo jeho účast nepovolilo.

V roce 1842 se vyznamenal v První opiové válce proti Číně a 23. prosince 1842 byl povýšen na komandéra. 30. prosince téhož roku pak byl jmenován kapitánem HMS Clio.

Důležitou roli v jeho kariéře sehrála známost s rodinou Johna Barrowa. S jeho synem Johnem Barrowem juniorem se Fitzjames přátelil pravděpodobně od roku 1838. Zásadní (a v konečném důsledku tragický) zvrat ve Fitzjamesově osudu znamenalo jeho setkání s dalším synem Johna Barrowa, Georgem Barrowem, v Singapuru v listopadu 1841 během Fitzjamesovy plavby na palubě HMS Cornwallis do války v Číně. Fitzjames tehdy Georgi Barrowovi poskytl finanční pomoc v Barrowových blíže nespecifikovaných potíží. Zdá se, že nešlo o prostou půjčku, ale o zakrytí nějakého skandálu, protože, jak píše Battersby, "od té doby se John Barrow choval, jako by to byl on, kdo je Fitzjamesovým dlužníkem" (zatímco předtím mu byl Fitzjames zavázán za občasnou pomoc v námořní kariéře).

Česká stopa: manželé Helferovi

Pamětní deska Jana Viléma Helfera v Národním muzeu v Praze. Foto: Monika Veverková

K výše zmíněné Eufratské expedice (1834-37) se "nachomýtli" i manželé Helferovi. Dramatičnost jejich životních osudů si nezadá s osudy Fitzjamesovými. Zde jejich osudy naznačíme aspoň stručně.

Jan Vilém Helfer (narozen 5. února 1810 v Praze, křtěný Johann Anton Karl; v německých textech Johann Wilhelm Helfer nebo Helfert) pocházel ze zámožné pražské rodiny, zajímal se o entomologii a vystudoval medicínu (tu studoval postupně v Praze, Vídni a italské Pavii, kde získal doktorát). Se svou pozdější manželkou, německo-švýcarskou baronkou Pavlínou (německy Pauline) de Grangese, se seznámil v Hamburku. 20. června 1834 se v Drážďanech s Pavlínou oženil.

Lékařská praxe v Praze však 24letému Helferovi zřejmě přišla nudná a 17. dubna 1835 vyrazili na cesty. Po různých peripetiích se dostali do (dnes syrského) Aleppa, kde se přidali právě k expedici plukovníka Chesneye. Zde se seznámili i s Jamesem Fitzjamesem: v knize Travels of Doctor and Madame Helfer in Syria, Mesopotamia, Burmah and other lands, vydané v roce 1876 jeho manželkou – v té době již podruhé (!) vdovou, viz dále – je Fitzjames zmíněn nejméně 8x.

Část Helferových spisů z dosavadních cest byla prý zničena při potopení Chesneyova parníku Tigris 21. května. 1836 (tato tragédie si vyžádala životy 18 členů expedice).

Manželé Helferovi pokračovali se zbytkem expedice na druhém parníku Euphrates až do irácké Basry, kde 18. června 1836 přesedli na další loď do Íránu.

Jejich další osudy byly neméně napínavé: po neúspěšném pokusu uchytit se jako lékař v Íránu pokračoval Jan Vilém Helfer s manželkou do Indie, kde vstoupil do služeb Východindické společnosti a z jejího pověření hledal nerostné suroviny v Barmě, kde si manželé založili i plantáž. Nakonec zahynul v lednu 1840 ve věku nedožitých 30 let na Adamanských ostrovech po zásahu otráveným šípem. Jeho tělo nebylo nalezeno.

Vdova Pauline se ještě nějakou dobu pokoušela udržet plantáž, načež se vrátila do Prahy a předala sbírky a písemné materiály Českému (dnes Národnímu) muzeu v Praze. Při té příležitosti se seznámila s členem Společnosti Vlasteneckého muzea v Praze a jeho mecenášem, hrabětem Josefem Ditmarem (Děpoltem) Nosticem-Rieneckem. Za něj se provdala 6. července 1844 opět v Drážďanech. Cestování ji zřejmě neomrzelo, neboť s druhým manželem žila pro změnu v dnes rumunském (tehdy maďarském) Banátu.

Podruhé ovdověla v roce 1871. Od roku 1879 žila Pauline Nosticová ve své vile v Itálii v Tyrolsku, kde zemřela 9. července 1881.

Účast na Franklinově expedici

Kabina Jamese Fitzjamese na Erebu

Ještě během plavby na HMS Clio diskutoval James Fitzjames v korespondenci s Johnem Barrowem ml. otázky své další kariéry včetně případné účasti na (předběžně zamýšlené) arktické expedici. Patrně v reakci na myšlenku, že by nové expedici hledající Severozápadní průjezd velel James Ross (vrátivší se v září 1843 z úspěšné antarktické expedice) a Fitzjames by byl jeho zástupce, Fitzjames odvážně (a poněkud ztřeštěně) navrhl místo hledání Severozápadního průjezdu zimní pochod k severnímu pólu pod svým vedením. V dalším dopise však upřesnil, že by s Rossem plul "kamkoli, i když ho nikdy neviděl", ale že by "nešel nikam jako zástupce kohokoli, jehož jméno začíná na B" (pravděpodobně mínil George Backa či Edwarda Belchera). Zdá se však, že arktická výprava byla v té době jen jednou z variant, které pro svoji další kariéru zvažoval.

Battersby uvádí, že ještě před koncem roku 1844 byl Fitzjames ujištěn, že příští rok vypluje expedice hledat Severozápadní průjezd a on na ní bude mít významnou funkci, pokud jí nebude přímo velet.

Zatímco Fitjzames zvažoval a navrhoval (v dopisech Johnu Barrowovi ml.) možné další důstojníky expedice, věnoval se rovněž studiu arktické literatury, neboť o Arktidě a plavbě v ní nevěděl prakticky nic. To ostatně dokládá i jeho údiv nad vzhledem ledovce, když ho poprvé spatřil během plavby Erebu do Grónska: "vždy jsem si myslel, že ledovec je velký průhledný kus ledu"? Během studia se také zřejmě přiklonil k teorii otevřeného polárního moře, kterou zastával i John Barrow, a domníval se, že Beringovy úžiny by se dalo nejlépe dosáhnout plavbou severně od Barrowovy úžiny.

John Barrow sice nedokázal u Admirality prosadit jmenování Fitzjamese velitelem expedice, ale komandér Fitjzames stal kapitánem Erebu a tedy třetím mužem ve velení Franklinovy expedice. V nepřítomnosti byl 31. prosince 1845 britskou Admiralitou (zřejmě opět na základě Barrowovy intervence) povýšen na kapitána. ,

James Fitzjames se stal členem posádky Erebu 4. března 1845, hned druhý den po veliteli expedice Johnu Franklinovi a kapitánovi Terroru Francisi Crozierovi.

Ačkoli byl až třetím mužem ve velení po výše zmíněných dvou, měl na starosti výběr důstojníků expedice a byl rovněž jakýmsi "vedoucím výzkumu" zemského magnetismu . Obě tyto úlohy by měl za normálních okolností na starosti patrně velitel Terroru Francis Crozier, který byl dokonce za své zásluhy o výzkum zemského magnetismu zvolen členem Královské společnosti. Podle dopisů odeslaných z Disko Bay se zdá, že ze strany Croziera bylo ve vztahu k Fitzjamesovi jisté napětí. Nevíme ale nic o tom, jak se jejich vztahy vyvíjely po odplutí z Disko Bay a zejména poté, co se Crozier po Franklinově smrti stal velitelem celé expedice.

Fitzjames navíc zformuloval plán pro jakousi osobní, nadstavbovou expedici: až výprava dorazí na ruskou stranu Beringovy úžiny (a nikdo nepochyboval, že se jí to podaří), jeden důstojník by se mohl vydat přes Sibiř a Rusko do Evropy, aby přinesl zprávu o úspěchu co nejdříve. A tím důstojníkem by mohl být právě Fitzjames.

Osudy během expedice a dochované památky

James Fitzjames je autorem zřejmě nejpodrobnějšího popisu plavby lodí Franklinovy expedice z Anglie do Grónska, kterou vylíčil v dopisech Elizabeth Coninghamové rozené Meyrickové, manželce svého de facto adoptivního bratra Williama Coninghama. Ty byly odeslány ze zátoky Disko a s několikaletým odstupem publikovány (první a druhá část) v Nautical Magazine, svazek 21). Rozsáhlé výňatky z tohoto de facto deníku jsou použity v článku Plavba z Anglie do Disko Bay.

Je rovněž uváděn jako nejpravděpodobější autor, resp. pisatel všech "oficiálních" zpráv, které se podařilo nalézt: počínaje první z 30. června 1845 (tedy ještě během plavby do Grónska) a obou zpráv nalezených na Ostrově krále Viléma, , .

Z nich víme, že ještě 25. dubna 1848 byl Fitzjames naživu, byl stále (titulárním, loď před 3 dny opustil) kapitánem Erebu a druhým mužem ve velení. Na toto místo zjevně postoupil po smrti Johna Franklina 11. června 1847.

Identifikace kosterních pozůstatků

V roce 1859 objevil poručík William Hobson v místě později pojmenovaném Erebus Bay v lodním člunu na saních dvě bezhlavá těla námořníků Franklinovy expedice. O dva roky později (podle svědectví, která shromáždil Charles Francis Hall) našli Inuité necelé dva kilometry od "Hobsonova" člunu pozůstatky druhého člunu a mnoho dalších koster a také doklady, že zde docházelo ke kanibalismu. Když byly tyto lokality počátkem 90. let 20. století znovu objeveny, byly označeny jako archeologické lokality NgLj-3, respektive NgLj-2.

Vyzvednutí dolní čelisti, která bude později identifikována jako čelist Jamese Fitzjamese, na nalezišti NgLj-2 v roce 1993

Z naleziště NgLj-2 (tedy z místa Hobsonem neobjeveného člunu) byla v roce 1993 mj. vyzvednuta čelist, která získala označení NgLj-2:226. U ní byly při výzkumu zaznamenány morfologické ukazatele stáří, pohlaví a patologie, jakož i antropogenní úpravy povrchu kosti. Vzorky pro genetické analýzy však tehdy odebrány nebyly a ostatky byly v roce 1994 vráceny na lokalitu a uloženy do pamětní mohyly. V roce 2013, kdy bylo rozhodnuto o provedení analýz DNA a stabilních izotopů, byla NgLj-2:226 jednou z osmi čelistí dočasně vyjmutých z mohyly za účelem odebrání zubů pro tento účel. Dolní čelisti byly na lokalitě znovu pohřbeny v roce 2014.

Aby se dalo provést ztotožnění kosterních pozůstatků pomocí DNA, je potřeba najít příbuznou osobu, která ovšem musí pocházet z nepřerušené linie synů či dcer. Historičce Fabiënne Tetteroo, která se životem Jamese Fitzjamese zabývá, se podařilo najít Nigela Gambiera, který je v nepřerušené mužské linii potomkem Jamese Gambiera (1691-1745), pradědečka "našeho" Jamese Fizjamese. Nigel Gambier ochotně souhlasil s účastí na výzkumu a byly mu odebrány pro další analýzu sliny z ústní dutiny.

Následná porovnání odebrané DNA s DNA odebranou z různých kosterních pozůstatků na Ostrově krále Viléma pak prokázala blízkost jeho DNA s DNA odebranou ze zubu z výše zmíněné čelisti NgLj-2:226: konkrétně, jak uvádějí autoři ve svém článku, je 2092x pravděpodobnější, že "majitel" čelisti a Nigel Gambier {kterého ovšem autoři článku identifikují pouze jako "FR-036–2024") jsou příbuzní, než že nejsou. Tím lze považovat za prokázané, že jde skutečně o čelist Jamese Fitzjamese.

Stopy kanibalismus a význam identifikace ostatků

Již při výzkumu čelisti NgLj-2:226 v roce 1993 na ní byly nalezeny stopy po řezaní nožem, viz foto níže.

Dva pohledy na dolní čelist NgLj-2:226 (náležící Jamesu Fitzjamesovi) ilustruje lidmi způsobené zásahy ukazující na kanibalismus. (vlevo) velký zářez na dolním okraji levé strany, (vpravo) jeden ze dvou malých zářezů na zadním okraji pravého vzestupného ramene. Foto: Anne Keenleyside.

"Nejjednodušší interpretace" identifikace čelisti NgLj-2:226 jako Fitzjamesovy je, že James Fitzjames skutečně zemřel pouhých 80 kilometrů jižně od místa "Crozierova vylodění" resp. Victory Pointu a to během pochodu na jih, tedy v poměrně krátké době po 25. dubnu 1848, kdy sepsal zprávu nalezenou na Victory Pointu. K této interpretaci se kloní autoři článku o identifikaci Fitzjamesových pozůstatků , kteří jeho smrt předpokládají během května či června 1848. V takovém případě by expedice hned v počátku pochodu za svojí záchranou přišla o dalšího muže z nejvyššího velení, což spolu s 10 dříve zemřelými důstojníky jistě značně zkomplikovalo velení a mohlo vést k celkovému rozpadu kázně a morálky.

Toto "jednoduché" vysvětlení ale předpokládá, že Fitzjames byl již při "vylodění" v poměrně špatném zdravotním stavu, anebo se jeho stav prudce zhoršil, a současně že expedice trpěla takovým nedostatkem potravin, že se jeho druhové svého velitele nepokusili ani pohřbít, ale prostě ho snědli, a to dokonce ty části těla, které obvykle přicházejí na řadu až nejpozději, protože jsou nejvíc "lidské". Oboje není samozřejmě vyloučené (o zdravotním stavu Fitzjamese a zásobách potravin v okamžiku vylodění nemáme jasnou představu, tím méně pak o průběhu pochodu na jih), ale ani nijak zvlášť pravděpodobné.

Rozhodně nelze vyloučit ani "komplikovanější" průběh událostí. V prvé řadě Fitzjames nemusel zemřít na místě nálezu čelisti: nelze vyloučit, že jeho hlava byla na toto místo přinesena jako "konzerva" (i když těžko z nějaké větší dálky). Dále není jasné, zda zemřel při "prvním" pochodu na jih, nebo zda mezitím došlo k nějakému návratu k lodím, případně zda nezemřel na zpáteční cestě k nim resp. k Victory Pointu, eventuálně zda dobrovolně nezůstal s nějakou skupinou nemohoucích/nemocných (zatímco Francis Crozier mohl se další skupinou pokračovat na jih, případně se vrátit k lodím – toto je ovšem již čistá spekulace) a zemřel až později, když docházely zásoby.

Co je na základě stop od nože na jeho čelisti jisté, že nezemřel jako poslední ze své skupiny...

Památníky a geografická pojmenování

Na rozdíl od Johna Franklina a Francise Croziera nemá James Fitzjames vlastní pomník (nebo mi to aspoň není známo).

Jeho jméno je vyryto na několika památnících Franklinovy expedice:

• Pomník Johna Franklina na Waterloo Place (Londýn)
• Mramorová deska od lady Franklinové umístěná na Beecheyho ostrově
• Památník Franklinovy expedice v Old Royal Naval College Chapel (Greenwich, Londýn) – viz MEMORIAL: M2370

Jediné mně známé geografické pojmenování je maličký ostrov u jihozápadního pobřeží Ostrova krále Viléma: Ostrov Jamese Fitzjamese.

James Fitzjames v literatuře

Jako třetí muž ve velení je Fitzjames pochopitelně zmíněn v prakticky všech textech literatury faktu o Franklinově expedici. V krásné literatuře vystupuje jako významnější postava v dílech:

• John Wilson: North With Franklin: The Lost Journals of James Fitzjames (1999)
• Dan Simmons: The Terror (2007), česky viz Databáze knih

Kalendárium

27. červenec 1813 (211 let) – Na neznámém místě se narodil James Fitzjames, nemanželský syn sira Jamese Gambiera.
James Fitzjames na Franklinově expedici velel lodi HMS Erebus.
Zdroj: William Battersby: James Fitzjames: The Mystery Man of the Franklin Expedition (2010), s. 18

25. srpen 1825 (199 let) – James Fitzjames vstupuje do služeb Královského námořnictva
Námořní kariéru zahájil jako dobrovolník 2. třídy na lodi HMS Pyramus, které velel jeho strýc Robert Gambier.
Zdroje: William Battersby: James Fitzjames: The Mystery Man of the Franklin Expedition (2010), s. 30

25. srpen 1828 (196 let) – HMS Terror ztroskotala v bouřlivém počasí u Villanova de Melfontes v Portugalsku
Záchranných prací se zúčastnil i James Fitzjames, který se v té době plavil na lodi HMS Pyramus poblíž.

19. leden 1838 (186 let) – James Fitzjames je povýšen na poručíka.
Jsou tak oceněny jeho zásluhy během "Eufratské expedice" plukovníka Chesneye. Battersby ve své knize udává pozdější datum povýšení: 26. ledna (s. 82).
Zdroje: [6]

23. prosinec 1842 (182 let) – James Fitzjames je povýšen na komandéra
Stalo se tak za jeho zásluhy během První opiové války proti Číně.
Zdroje: [7]

30. prosinec 1842 (182 let) – James Fitzjames je jmenován kapitánem HMS Clio
Je to první loď, které Fitzjames velel.
Zdroje: [8]

4. březen 1845 (179 let) – James Fitzjames se stává členem Franklinovy expedice a kapitánem HMS Erebus
Zdroje: R.J.Cyriax: Sir John Franklin's Last Arctic Expedition (1939), s. 28

31. prosinec 1845 (179 let) – James Fitzjames je v nepřítomnosti povýšen na kapitána
O svém povýšení se ovšem nikdy nedozví.
Zdroje: [9], [10]

25. duben 1848 (176 let) – Datum druhé a poslední zprávy na Ostrově Krále Viléma
Podle ní 24 mužů včetně Johna Franklina zemřelo. Zbylých 105 členů expedice se hodlá vydat k Backově řece na kanadské pevnině. Zpráva byla sepsána Jamesem Fitzjamesem a spolupodepsána a doplněna tehdejším velitelem expedice Francisem Crozierem.

24. září 2024 (0 let) – Publikován článek o identifikaci pozůstatků Jamese Fitzjamese
V Journal of Archaeological Science vychází článek, který oznamuje, že jedna z dolních čelistí objevených na Ostrově krále Viléma na archeologickém nalezišti NgLj-2 patří Jamesu Fitzjamesovi, kapitánovi HMS Erebus.

Související stránky

• William Battersby: James Fitzjames: The Mystery Man of the Franklin Expedition
• Plavba z Anglie do Disko Bay
• HMS Erebus

Externí odkazy

• “A romance based on information”: The curious case of Clements Markham’s Franklin Expedition novel
  Allegra Rosenberg. Polar Record , Volume 60 , 2024 , e14, 4.6.2024
  Historie málo známého rukopisu novely o Jamesu Fitzjamesovi, jejímž autorem je sir Clements Markham.
• a timeline of francis crozier’s and james fitzjames’ naval careers
  is god here, captain?, 3.10.2019
  Časová osa kariér Francise Croziera a Jamese Fitzjamese v Královském námořnictvu.
• Arctic Matters (Fitzjames' letters) (1/2)
  James Fitzjames. The Nautical Magazine, March 1852, 1.3.1852
  Dopisy Jamese Fitzjamese adresované jeho švagrové Elizabeth Coninghamové z plavby lodi HMS Erebus z Anglie do Grónska. V Nautical Magazine byly publikovány bez uvedení jména autora i adresátky.
• Arctic Matters (Fitzjames' letters) (2/2)
  James Fitzjames. The Nautical Magazine, April 1852, 1.4.1852
  Dopisy Jamese Fitzjamese adresované jeho švagrové Elizabeth Coninghamové z plavby lodi HMS Erebus z Anglie do Grónska. V druhé části je v Nautical Magazine již uveden autor jako "Kapitán Fitz James" (sic), adresátka zůstává anonymní.
• Cesta na severozápad. IV. část
  empepa.net, 4.4.2013
  Čtvtá část série článků o hledání Severozápadního průjezdu (v tomto článku se popisuje mapovací výprava Thomase Simpsona a Warrena Daese a třetí Franklinova výprava včetně charakteristik členů posádky).
• First Fitzjames newsletter
  Fabiënne Tetteroo. Captain James Fitzjames, 27.9.2024
  Reakce badatelky, která vypátrala žijícího příbuzného Jamese Fitzjamese a umožnila tak identifikaci jeho kosterních pozůstatků, na tuto identifikaci.
• FITZJAMES. (Capt., 1845. f-p., 20; h-p., 2.)
  A Naval Biographical Dictionary (1849)
• Fitzjames' cabin
  Peter Carney. 2011-11, 7.11.2011
  Rekonstrukce podoby Fitzjamesovy kabiny na HMS Erebus.
• Franklin expedition descendant feeling pride, sorrow after DNA match with sailor
  Bog Weber. CTV News, 26.9.2024
  Rozhovor s Nigelem Gambierem, příbuzným Jamese Fitzjamese. Nigel Gambier poskytl vzorek DNA, která umožnila identifikovat jednu z čelistí z Ostrova krále Viléma jako patřící právě Jamesu Fitzjamesovi.
• Identification of a senior officer from Sir John Franklin’s Northwest Passage expedition
  Douglas R. Stenton, Stephen Fratpietro, Robert W. Park. Journal of Archaeological Science, Reports, 24.9.2024
  Srovnání profilů chromozomu Y ze zubu nalezeného na Ostrově krále Viléma (naleziště NgLj-2) a bukálního vzorku od dárce pocházejícího od jednoho z vyšších důstojníků expedice vedlo autory k identifikaci ostatků kapitána Jamese Fitzjamese z HMS Erebus.
• James Fitzjames
  English Wikpedia
• James Fitzjames – In memory of the man, the myth, the legend
  Fabiënne Tetteroo.
  Obsáhlý web o životě Jamese Fitzjamese, velitele HMS Erebus na poslední Franklinově expedici.
• James Fitzjames: Last will and testament 1845
  Fabiënne Tetteroo. jamesfitzjames.com
  Komentovaný přepis poslední vůle včetně ukázek originálního dokumentu.
• James Fitzjames: The Mystery Man of the Franklin Expedition (archive.org)
  William Battersby.
  Archiv webu ke stejnojmenné knize Williama Battersbyho, původně na <i>www.jamesfitzjames.net</i>.
• jamesfitzjamesdotcom
  Fabiënne Tetteroo.
  Blog autorky webu jamesfitzjames.com na Tumblru.
• On the finding of James Fitzjames
  Russell Potter. Visions of the North, 26.9.2024
  Úvaha o významu objevu a dalších směrech pátrání.
• Service Record (jamesfitzjames.com)
  Fabiënne Tetteroo. jamesfitzjames.com
  Originál a přepis Jamesem Fitzjamesem vlastnoručně vyplněného dotazníku, sloužícího jako podklad pro O’Byrneův biografický slovník důstojníků britského Královského námořnictva.
• The Voyage of H.M.S. Cornwallis, or, Keep Your Day Job, Commander Fitzjames
  Karin L. Kross. Hangin Fire, 29.3.2019
  Text básně o plavbě lodi HMS Cornwallis od Jamese Fitzjamese, který ji publikoval pod pseudonymem.
• Vault 61: Jane Franklin in the Catacombs of Kensal Green Cemetery.
  Logan Zachary, Alison Freebairn. illuminator dot blog, 7.4.2024
  Fotogalerie a popis podzemní pohřební kobky, kde je na hřbitově Kensal Green Cemetery uložena lady Jane Franklinová, včetně fotografií kobky, v níž odpočívá Sir James Gambier, otec Jamese Fitzjzamese.
• Will of James Fitzjames, Commander in the Royal Navy
  James Fitzjames.
  Sken poslední vůle Jamese Fitzjamese v britských archivech.

Zdroje a poznámky

---

---