John Franklin a jeho předchůdcové

Anonymní článek z časopisu Obzor z roku 1855. Časopis Obzor s podtitulem "Listy pro národopis, dějepis, veřejný život, literaturu a umění, zvláště nynějška a vlasti" vydával v roce 1855 Jaroslav Pospíšil. Přispěvateli časopisu byli Karel Jaromír Erben, Karel Štorch, Václav Zelený a další. Anonymní vydávání článků byla redakční politika; zda je autor níže uvedeného článku již dnes znám, mi známo není...

V pravděpodobně druhém čísle časopisu (na konci čísla je uvedena polemika s kritiky prvního čísla; číslo samotné však není v naskenované verzi nijak označeno) vyšel na stranách 81-93 a 426-445 obsáhlý článek "John Franklin a jeho předchůdcové". Začíná Kryštofem Kolumbem a končí neúspěšným pátráním po osudech Franklinovy výpravy. Obsahuje mj. podrobný popis nálezů pozůstatků výpravy na Beecheyho ostrově. V době vydání článků nebylo ještě známo, že výprava uvízla v ledu u Ostrova krále Viléma.

Plné znění tohoto čísla časopisu obzor je dostupné na stránkách Google Books. Textovou verzi druhé části článku, ve formátu PDF, si můžete Soubor:Obzor-1855-franklin.pdf. Závěrečná část článku, přímo se týkající Franklinovy výpravy, je uvedena v plném znění na této stránce.

Terminologie, resp. archaický jazyk článku by vyžadoval určité vysvětlivky – snad se k nim dostanu časem.

John Franklin a jeho předchůdcové

(...) V následujících letech konal James Clarke Ross cesty své v jižním moři polárním a výsledky jejich byly znamenité. Šlechetného zápalu těmito plavbami vzbuzeného užil starý Barrow, jehož podnikavý duch byl k cestám na sever první podnět dal, aby způsobil novou výpravu k vyhledání severozápadního průjezdu. Lodi Erebus a Terror, které se právě z jihu vrátily, daly se a malými útratami k nové plavbě přichystati, každá jest opatřena parním strojem a Archimedskym šroubem. Vedení této výpravy svěřeno jest proslavenému Franklinovi, veliteli Ereba ; Terroru velel Crozier, jenž se též byl statným plavcem osvědčil. Franklin opustil Temži 26. května 1845; 26. července spatřila je naposledy loď prince of Wales pod 74°48' sev. šíř. a 66° 13' záp. délky. Utkvěly tehdy obě lodi na ohromné spoustě ledu, čekajíce, až roztaje led prostírající se po chobotu Baffinově, aby se lodi hnuly ku předu ; tu doufaly že vplují v úžinu Barrowovu. Všecko bylo na obou lodích v nejlepším pořádku; od té doby nebylo o nich nic více slyšeno.

Admiralita londýnská dala Franklinovi určité rozkazy o cestě, kterou měl vykonati. Měltě co nejrychleji dospěti do chobotu Baffinova a do sundu Lancasterského, jež prý nepochybně nebudou ledem pokryty ; odtud prý nebude nemožné dostati se na ostrov Melville; i zbývající ještě cestu asi 200 zeměp. mil mezi tímto ostrovem a úžinou Behringovou že bude snad moci bez překážky vykonati. Nařízeno Franklinovi zřejmě, aby nemařil času vyšetřováním částek mořských, ježto souvisí s drahou Barrowovou, nýbrž aby hnal bez přestání ku předu, až by se dostal k Mysu Walker-u, asi pod 74° 15' sev. š. a 98° záp. délky. Tu měl nasaditi vše, aby se západním a jižním směrem dostal k úžině Behringově. Tato částka moře polárního poskytuje prý nejvíce naděje, že se tam nalezne průjezd do Tichého moře; měla-li by se však tato cesta nemožnou ukázali, raděno Franklinovi, aby vyšetřil vodu mezi Ostrovy Devonem a Cornwallisem, zdali by snad tam nebylo lze nalézti lepší cestu do šírého moře. Admiralita ukazovala zvláště na to, že země ležící severně od pevniny americké mohou sahati nanejvýš až k 240° vých. délky, poněvadž západně odtud nebylo nikdy viděti zemi. Raděno mu, aby Eskimakům příliš nedůvěřoval, obě lodi vždy při sobě držel, a čas po čase házel láhvice do moře, v nichž by byly papíry se zprávami o vědeckých výsledcích cesty jeho. Na tuto veledůležitou výpravu opatřeny jsou lodi hojně všelikými zásobami na tři léta; na obou lodích bylo 138 mužů.

Tři léta však uplynula, aniž by bylo slyšeti o Franklinovi; ani nejnepatrnější zpráva o něm nevnikla do Evropy. Domnívajíce se, že někde v ledě uvázl, usnesli se v Anglicku vyslati lodi k jeho vysvobození, neboť se nepochybovalo, že jest posud živ. Vláda vyslala tři výpravy najednou. První měla od západu, tedy z úžiny Behringovy v moře ledové vniknouti; druhá měla jíti po řece Mackenzie a ohledati moře mezi jeho ústím a řekou Měděných dolů ; třetí měla plouti sundem Lancasterským a drahou Barrowovou přímo k západu. Tak se počaly cesty k vyhledání Franklina; ježto od r. 1848 až podnes zřetel celého vzdělaného světa k sobě obracely, i ačkoliv neohroženého onoho reka nezachovaly, však vedly přece konečné k žádanému po tolik věků výsledku — k nalezení průjezdu okolo severní Ameriky, průjezdu severozápadního.

První výpravu vedl kapitán Moore na lodi Plover, s kterouž 1. ledna 1848 opustil Sheerness, plul však příliš zdlouhavě, aby se byl dostal ještě r. 1848 do moře ledového. Přezimovav na Kamčatce plul následujícího roku do dráhy Behringovy, a dospěl 14. června do sundu Kotzebue-ova, kdežto se s nim spojila druhá loď Herald, řízená kap. Kelletem ; k nim se pak připojila třetí, jíž velel Robert Shedden, jenžto v Číně slyšev o tomto podniknutí chtěl míti účastenství ve šlechetném díle. Tyto tři lodi opustily sund Kotzebue-ův 18. července, pluly až k 70° sev. š. podle břehu, pak se pustily k severozápadu, nemohly však pro led vniknouti dále, než k 72° 51' sev. š. V posledních dnech srpna byly všecky opět v sundu Kotzebue-ově, kde Plover přezimoval, any obě ostatní pluly k jihu. Zprávy o Franklinovi nedostalo se jim nižádné, ač dva čluny od Ploveru vyslané vnikly až k ústí řeky Mackenzie.

Druhou výpravu, vyslanou r. 1848 k vyhledání Franklina, vedl druh někdy Franklinův na první cestě jeho, dr. Richardson. Nařízeno mu, aby bedlivě ohledal břeh mořský mezi řekami Mackenzie a Měděných dolů, aby na více místech postavil znamení, jež by zdaleka bylo viděti, při těch aby zůstavil v lahvicích zprávy Franklinovi a zakopal potravu. S Richardsonern vypravil se tenkráte rovněž slovútný poutník dr. Bac, jenž byl r. 1846 konal cestu v oněch krajinách od tvrze Churchill při chobotě Hudsonském až k chobotu Repulse, a odtud k okřidlí, jež spojuje poloostrov Melville se severním cípem Ameriky. Pak se vrátil k chobotu Repulse, přezimoval tam v chatrči kožemi pokryté, již nazval tvrz Hope (Naděje); na jaře 1847 podnikl pak odtud druhou cestu a vnikl až k samé úžině Hekla a Fury. Takový muž byl ovšem důstojným průvodcem Richardsonovym. Dne 15. června vyšli Richardson a Rae z Cumberland-house, a brzy potom sešli se s Bellem, úředníkem hudsonské společnosti, a vzavše s sebou horníky a sapéry dorazili po řece Mackenzie k moři ledovému. Od Eskimáků, s kterými se tu a jinde potkávali, slyšeli, že neviděli ani Franklina ani jaké stopy po něm. Plujíce k východu zastiženi jsou již 22. srpna tuhými mrazy a chumelicemi, a s velikými nesnázemi pluli dále. Když ale porouchané čluny další plavbu v tomto počasí nebezpečnou činily, musili je opustiti a po zemi cestovati do tvrze Confidence nad Velkým jezerem Medvědím. Břeh mezi řekami Mackenzie a Měděných dolů byl ovšem vyšetřen, ale po Franklinovi nikde stopy. Poněvadž na této plavbě člunův pozbyli, vrátil se Richardson do Angličan, pozůstaviv Rae-mu další vyšetřování. Když tedy v červnu 1849 led řeky Dease se hnul, nastoupil Rae se šesti dobrovolníky novou plavbu, velmi obtížnou pro náramné kusy ledu. Dne 14. července dostali se po řece Kendallu do moře; přišedše ale k místu, kde minulého roku čluny své zůstavili, shledali je pokažené od Eskimáků, kteří chtíce si vzíti kovové částky z nich dříví jejich téměř zničili. Rae čekal nyní blíže mysu Krusensternova, chtě vyšetřovati břeh, až led odejde, což se však po celé léto nestalo. Ku konci srpna, když již opět zima se hlásila, vrátil se nazpět.

Touž dobou, když Richardson a Rae po zemi skoumali břehy severoamerické, hleděl proslulý kapitán Clarke Ross od východu přispěli ku pomoci Franklinovi. Na výpravu tu dány jsou mu dvě lodi, Enterprise, jíž velel Ross sám, a Investigator, pod kapitánem Bird-em ; na každé bylo 70 mužů. Dne 12. června 1848 vypluli z Anglicka a měli přímo vplouti do dráhy Barrow-ovy, bedlivě skoumati břehy její jakož i dráhy Wellingtonovy a pak vyšetřiti pobřeží mezi mysy Clarence a Walker. Plavba Rossova byla s počátku štastna ; 12. července byl již v Uppernavicku v Gronsku, pluje pak dále k severozápadu dověděl se od lovců velrybích, že tohoto roku žádná loď nemůže se dostati k západní straně chobotu Baffinova, poněvadž pevná hráz ledová tam stojí. Plul tedy s velikými nesnázemi k severu, dostal se pod 75° 30' sev. š. a 68° záp. d. do volné vody, navštívil choboty Ponds a Possession, vyhazoval každého dne soudky z lodi, v nichž obsažena byla zpráva o jeho cestě, ale po Franklinovi nikde ani stopy. V mlhavém počasí kázal stříleti, v noci pouštěl rakety a modrá světla, i plul stále blízko země. Za mysem York zvaným vrazil na hroznou hráz ledovou; plul tedy k severu do dráhy Barrow-ovy, ohlédal její břehy a nalezl dráhu Wellingtonovou ledem zcela zatarasenou. Dne 11. září doplul k přístavu Leopoldovu (Port Leopold); zde přezimovali. V zimě kázal Ross nachytati do pastí mnoho lišek, kterými dány jsou měděné obojky s návěštím, kde jsou lodi Rossovy. Následujícího léta dal v přístavě Leopoldové vystavěti dům, v němž zůstavil paliva a potravy na rok, aby jich Franklin užiti mohl, kdyby se tu snad octnul. Snaživ se pak marně vniknouti západně až k ostrovu Melville odhodlal se k návratu. Ale zatím se opět dostavilo zimní počasí a led byl již opět 15 coulů tlustý. 1 pouštěl již Ross naději, že by se ještě téhož roku vrátil, když najednou led, kterýmž byli obklíčeni, asi padesáte hodin cesty obnášející, hnul se k východu a pudil lodi podle jižního břehu sundu Lancasterského ; odtud pluli na západní břeh chobotu Baflfnova až k chobotu Ponds, kdežto jedním rázem celá spousta ledu v nesčíslné kousky se rozdrobila. Tak se dostali bez překážky nazpět, nic podstatného nevyřídivše.

Když pak tyto výpravy všecky s účelem svým se minuly, Franklina nikde nenalezše, vzbuzena jest šlechetná horlivost u veškerém Anglicku, aby se vše nasadilo k vyhledání statných druhů Franklinových. Mužové zkušení v plavbě po mořích severních domnívali se, že Franklin se svými druhy posud žije ; neboť byl potravou na tři léta hojně opatřen, a mohl jí i čtyry léta vystačiti; ano mohli rozmnožiti zásoby své i lovem, poněvadž každého jara stáda Boba jdou z pevniny na zemi Wollastonovu a Viktoriinu, kdežto jest i mnoho ptactvo. viděti. V tomto přesvědčení vydáno z Anglicka i z Ameriky mnoho lodí se zkušenými plavci, z nichž jen přední tuto uvedeme.

Obecná nadšenost objevila se v náramné výpravě, jež r. 1850 na sever poslána jest: neméně nežli 14 lodí plulo do moře polárního, 10 dráhou Barrowovou, 4 drahou Behringovou, z nichž tři vyslány od soukromníků. Z lodí odeslaných drahou Barrowovou nejznamenitějších výsledků dobyla Lady Franklin, vypravená od šlechetné manželky pohřešeného, vedená zkušeným lovcem velryb Penny-m a provázená lodí Sophy. Penny chtěl vplouti do sundu Jones, který však ledem byl zatarasen, a pustil se tedy do průlivu Wellingtonova, kamž 24. srpna 1850 dorazil. Jenom o den dříve byl tu kapitán Ommaney z výpravy kapitána Austina a nalezl na mysu Riley a na ostrově Beechey stopy Franklinovy, jež Penny dále sledoval. Na obou těchto místech, ležících na východním konci průlivu Wellingtonova, nalezeno jest plátno na vesla a provazy, jakých se užívá na královských lodích anglických, dále pak kosti z volů, skopců a prasat, konečně pět kamenných hrázi v podobě kruhů, a uprostřed každého kruhu dva neb tři ploché kameny. Tyto kamenné kruhy byly patrně základem stanů a ploché kameny uprostřed podkladky nástrojů, jichž se užívá při magnetickém pozorování. Taková pozorování pak měl Franklin z rozkazu ministerského konati 29. srpna 1845 a byl tedy nepochybné onoho dne v těchto místech. Ze všeho však bylo patrno, že na tomto místě nepřezimoval, a zimní stany jeho nalezeny jsou uvnitř ostrova Beechey ; tu nalezl Penny 700 prázdných schránek na maso, kousky papíru, jeden, na němž bylo napsáno navedeni k meteorologickému pozorování, psané od kapitána Fitzjames-a, a druhy podepsaný vlastní rukou lékaře M'Donalda ; dále nalezl tři hroby, ve kterýchž dle nápisů odpočívali dva plavci z Terroru a jeden z Erebusu, z nichž poslední umřel 3. dubna 1846. Z hlubokých stop, které sáně po sobě zůstavily, soudil Penny, že Franklin opustil krajinu pozdě v létě, kdežto sníh byl již z části roztál. Nalezli dále kovárnu, pozorovatelnu, velkou chyži na ptáky, okolo které mnoho kostí rozházených svědčilo, že musili býti šťastní lovci. Z toho se dalo vysvětliti, že Franklin s lidem svým za cely čas přezimování, jež zajisté nejméně půl léta trvalo, potřeboval jenom. 700 porci masa, což není ani desetinou toho, co mu na rok bylo vypočteno ; vezltě s sebou na tři léta 24.000 porci masa ve zvláštních schránkách. Že se tu mužstvu zle nedařilo, vysvítalo již z toho, že v chyži na ptáky udělali pěknou podlahu, vykládanou pestrobarevným kamením. Z některých okolností soudil Penny, že Franklin odplul u veliké rychlosti, neboť byly mnohé věci na místě zanechány, ježto plavcům nebyly bez ceny : v chyžici ptačí zastavena jsou železná kamna, v kovárně spodek kovadliny a dva pytle uhlí; mimo to byly provazy, jimiž byla plátěná střecha na kamenných kruzích upevněna, uříznuty a ne odvázány. Nepochopitelno jenom, že Franklin nepozůstavil po sobě žádných zpráv v měděném cylindru, jak mu nařízeno bylo. Brzo potom jal se Penny činiti přípravy k přezimování v chobotě Assistance blíže jihozápadního konce průlivu Wellingtonova. Přestáv šťastně zimu začal na jaře 1851 jízdy na saních k severu a dostal se až k místu, kde se průliv Wellingtontonův obrací k západu: tu spatřil před sebou moře otevřené, do kterého však nemaje lodí pustiti se nemohl; obrátil se tedy ač s těžkým srdcem nazpět.

V blízkém spojení s plavbou Penny-ho byla výprava Austina a Ommaney-ho na čtyrech lodích, nejsilnější ze všech, jež r. 1850 z Anglicka vypluly; bylať to výprava, jež nalezla stopy Franklinovy a přezimovala zcela blízko Penny-ho na ostrově Griffith. Než ačkoli kapitán Austin projezdil na saních okolní krajiny, a ačkoliv i kapitán Clintock přišel na takové vyjížďce až na ostrov Melville, nejzazší meze posavadních známostí o těch krajích, nebylo tam nikde stopy po Franklinovi. S mnohem skvělejším prospěchem potkala se po tuhém zápase ona výprava, ježto r. 1850 vyslána jest drahou Behringovou do moře polárního : padltě jí slavný los, rozluštiti otázku, kterou po vice než tři sta let nejslavnější plavci se zanášen, marně odpověď na ni hledajíce — nalezla totiž průjezd severozápadní. Čtyry lodi vyslány jsou v tu stranu, Herald pod kapitánem Kellettem, Plover pod Moorem, Enterprise pod Collinsonem a Investigator pod M'Clurem. Poslední byl podřízen s lodi svou kapitánovi Collinsonovi; když se však tento v létě 1850 vrátil s nepořízenou do Hongkongu (v Číně), neuposlechl M'Clure jeho rozkazu, aby se též vrátil, nýbrž pokračoval o své ujmě v plavbě. Dne 5. srpna dospěl ke končině Barrow-ově (Barrow-Point) a vesloval přímo k zemi Bankově, domnívaje se že bude moci plouti drobným ledem ; a však již druhého dne pozoroval, že se octnul v ledě polárním, jenž se tu od jiho-západu k severu co nepřehledná rovina prostíral. Jen s velkým namáháním vyprostil se M'Clure z ledu a plul pak dále podle břehu, kdežto se sešel s rozličnými kmeny eskimáckými, s nimiž rozmlouval pomocí jejich tlumočníka Měrčinka, Srba hornolužickěho, kazatele k nim vyslaného od obce Ochranovské. Ačkoli pak všickni tito kmenové vedli obchod v kožích s rusko-americkou společností, nespatřil žádný z nich nikdy Evropana ; vedli totiž obchod svůj, dodávajíce každý kmen kmenu západnějšímu zboží a taktéž ruské zboží dostávajíce. U končiny Warren-ovy byli přijati s mnohými znameními nepřátelství; teprvé po dlouhém jednání podařilo se Měrčinkovi zjednati dorozumění s tamějšími Eskimáky. Avšak ani oni neviděli nikdy Evropana, aniž vedli jaký obchod s Eskimáky nad Mackenziem, pravíce že se varují bělochův a zboží jejich, poněvadž prý jiní kmenové eskimáčtí byli od bělochův šizeni zlou vodou (kořalkou), po kteréž prý mnozí hynou aneb rozum tratí. Tlumočník Měrčink spatřiv na náčelníku kovový knoflík, tázal se ho, jak tuto ozdobu obdržel, i praveno mu, že od bělochů, kteří přišedše sem se společností byli od divochů pobiti. O době této vraždy nebylo lze něčeho jistého se dověděti ; náčelník jsa tázán odpověděl, že „lonského roku, ale že snad ještě když byl dítětem.“ M'Clure domnívaje se, že by to mohl býti Franklin, vyšetřil dvě chyže, které prý oni bělochově vystavěli, ale byly již staré a sešlé a nemohly tedy pocházeti od Franklina.

Zatím se chytil srpen ke konci, a M'Clure chtě ještě před zimou dáti o sobě zprávu společnosti hudsonské, plul ve člunu k mysu Bathurstu, kdežto nalezl tři sta Eskimáků. Náčelník jejich, člověk rozumný, ochotně se uvázal dodati písemní zprávu společnosti hudsonské ; ukázalo se však, že není v nepostředním spojení a žeby zpráva musila jíti trojí rukou, než by se dostala společnosti. Vyjednav co chtěl s náčelníkem, jal se M'Clure rozdávati dary, k čemuž se ženy eskimácké tak tlačily, že musili plavci vstoupiti na člun; i tam se hrnuly zvědavé a obdivovaly se náramně všelikým věcem, ponejprvé tu spatřeným, zvláště obrazům a zrcadlům. Tlumočník Měrčink se jim tak líbil, že náčelník mu nabídl patnáctiletou dceru svou za manželku. Kmen ten byl vůbec dobře rostlý, čistotný a rozumný ; mimo několik železných hrnců není tu nalezeno žádné evropské zboží. Plujíce dále obrátili se u mysu Parry k severu, opustivše břeh; 6. září spatřili před sebou na severu velmi vyvýšenou zemi, ku kteréž 7. dospěli a sice u mysu jižního, 1000 stř. vysokého, jejž M'Clure nazval Hlavou Nelsonovou. Vystoupiv na zemi uvázal se v ni ve jmenu královny Viktorie a nazval ji zemí Baringovou, ke cti prvního lorda admirality (ministra věcí námořských). S vrchu asi 500 stř. vysokého přehlídli kus země porostlé samým mechem; pluli pak- dále až do 9. září podle samého břehu východního, ana tu najednou se prostřela veliká země s vysokými vrchy, sněhem zbělenými, kdežto roviny byly posud bez sněhu. M'Clure nazval kraj ten zemí prince Alberta a pokračoval u plavbě mezi ostrovem Baringovým a zemí touto k severu, jsa té naděje, že najde průjezd do moře polárního. Byl již jenom 18 mil vzdálen ode dráhy Barrow'ovy, doufaje že s příznivým větrem tam ještě před zimou dorazí. V té však naději jest sklamán ; vítr se obrátil a led pořád se množící proměnil se zponenáhla ve tvrdou hráz. Nezbývalo než pomysliti na přezimování, a M'Clure nehroze se nijakého nebezpečenství zůstal zde u země prince Alberta. Ač pak počasí již mrazivé bylo, podnikl ještě téhož roku cestu na saních k vypátrání dráhy Barrow-ovy ; 21. října nastoupil ji s osmi druhy a pokračuje stále k severovýchodu dorazil 26. šťastně ku břehu dráhy té, a — průjezd severo-západní byl objeven. Neboť sem do dráhy Barrow-ovy vniklo se strany evropské již mnoho plavců, M'Clure pak dorazil sem právě opační cestou ode dráhy Behringovy, tedy s asiatské strany.

Dne 31. října byl M'Clure již opět na lodi své, ze které učinili výlet na zemi prince Alberta, i nalezše tam stádo mošusových volů přinesli s sebou 1296 liber masa na loď. Tím se ukončily podniky r. 1850. Zimu trávili zdravě a vesele, aniž utrpěli jaké škody. V březnu činil pak M'Clure přípravy k další cestě. Aby si pojistil potravu i v tom případě, kdyby jeho loď ledem se rozbila, dal uložiti zásoby na tři měsíce na ostrově Princess Royal; potom vyslal tři tlupy svých lidí, aby vypátrali okolní země. Poručík Cresawell, jenž byl poslán k severozápadu, vyměřil 17 mil břehu a přesvědčil se, obzíraje kraj s výšiny 1000 stř., že ostrov Baringův jest částí země Bankovy. M'Clure sám vypraviv se k jihovýchodu země Bankovy poznal tam Eskimáky tak bystré, že mu poznamenali na jeho mapě na pravém místě pět ostrovů této krajiny, kteréž na ní scházely, o nichž ale M'Clure již věděl; mluvili nářečím Eskimáků labradorských, znali měď, ale železo jim bylo zcela neznámé. Vůbec poznal M'Clure zemi Bankovu za nejúrodnější část severu; byloť´tu ptactva všeho druhu, jakož i zajícův a sobův. Prohledavše ji však na všecky strany, nenalezli ničehož, co by na Franklina ukazovalo, a přesvědčili se, že sem nikdy nepřišel. Zatím byla loď výborně opravena a všecko hotovo k další plavbě. Však teprve 23. července lámal se led s hukotem hromovým; uprostřed dráhy povstala hora ledová, která náhle se rozbořivši jedním kusem udeřila v loď a náramnou prudkosti daleko ji vrhla; že však měli před sebou otevřené moře, neutrpěla loď škody nižádné.

Nyní se snažil M'Clure jako minulého roku vniknouti do dráhy Barrow-ovy. Byla však plavba tato velmi zdlouhavá a nebezpečná pro náramné spousty ledu a hustou mlhu, i musili často třeba několik dní státi. Dospěvše konečně 16. srpna až na 6 mil ode dráhy Barrowovy spatřili před sebou pevnou hladinu ledovou a přesvědčili se, že naprosto nemožné plouti dále. Nezbývalo tedy než vrátiti se nazpět, a plavíce se touž cestou nalezli moře ve dráze prince Walesského, kde prvé bylo mnoho ledu, zcela bez ledu. Dne 18. září připluli k západnímu konci ostrova Baringova a brali se dále k severu, kdež konec ostrova toho nazvali mysem prince Alfreda. Tu však octli se v náramných nebezpečích, uprostřed polárního ledu. I musili se několikráte s lodí usaditi kře ledu, která pak jinými krami vyzdvižena bez mála by loď byla překotila; zvláště 29. září zůstala loď vězeti na kuse ledu, ležícím před ústím veliké řeky, což nejvíce pro blízkost země nebezpečenstvím hrozilo. Tu dal neohrožený M'Clure dělostřelci Kerrovi rozkaz, aby kru tuto prachem rozdrobil, což se i šťastně podařilo. Takto brzo prachu k rozrážení, brzo pily k rozřezání ledu užívaje dospěl 24. září do chobotu na severu země Bankovy, jenž se zdál způsobily býti k přezimování a jejž nazval chobotem Milosti. Počasí tu bylo bouřlivější než kde loni přezimovali, ač bylo více mírných dnů. Lid mohl téměř každodenně do země si vyjíti a po sobech a zajících slíditi, i dostávali třikrát za čtrnácte dní čerstvé maso. Jen v lednu musili po celé tři neděle na lodi zůstati pro čirou tmu; potom však tím horlivěji lovili a na počátku května měli najednou 20 sobů na lodi. Na jaře umínil si M'Clure pustiti se na ostrov Melville, domnívaje se, že tam nalezne ne-li plavce aspoň zprávy od plavcův ostatních. Na tomto ostrově přezimoval totiž r. 1819—20 Parry a to místo bylo ustanoveno od vlády za střediště, kde by se scházeli a zprávy o sobě zůstavovali. Cesta tam trvala pro špatné počasí 18 dní, a nenalezl ničehož než zprávu od kapitána Clintocka, jenž tam minulého roku byl. I M'Clure pozůstavil tu zprávu, ježto následujícího roku vedla k jeho nalezení. Cesta zpět trvala jenom 10 dní a 9. května byl opět na lodi své. Ale letní počasí r. 1852 bylo zcela nepříznivé. Ještě v červnu byly tak tuhé mrazy, že led o čtyry coule stloustl; od konce května až do podzimu se slunce sotva ukázalo, a o další plavbě nebylo ani pomyšlení. Ku konci září byly již opět mrazy, i musili se odhodlali ke druhému přezimování v chobotě Milosti. Tato zima byla však mnohem tužší než 1852; v lednu a únoru bývalo až — 43° R. a — 30° byla prostřední teplota. Zdraví lidu nebylo tak dobré jako 1852, ač přece neumírali, ano jeden důstojník, jenž doma stonal na pakostnici, zde se uzdravil. Na jaře 1853 činil M'Clure přípravy, aby jednu část lidí svých poslal do Anglicka, čehož zásoby potravy den ode dne obývající pilně vymáhaly. M'Clure sám s nejstatnějšími plavci chtěl na lodi zůstati, aby dobrá posud loď nebyla zkažena; kdož zimou nejvíce utrpěli, měli se na člunu dostati k ústí řeky Mackenzie a odtud po řece té a pevnině americké spěchali do některé tvrze společnosti hudsonské. Uprostřed těchto příprav objevil se najednou jako posel s vyšších krajův poručík Pim z lodi Herald. Kapitán Kellett vyslal totiž na podzim 1852 jedny sáně na ostrov Melville, kdežto nalezena jest zpráva M'Clure-ova a donesena Kellettovi. Poněvadž ale nebylo možné přispěti M'Clure-ovi ještě na podzim 1852, vyslal Kellett na jaře 1853 poručíka Pima s devíti muži na saních, tažených ode psů. M'Clure chtěl sice ještě déle s lidem svým zůstati na lodi své, ale kapitán Kellett zakázal mu to; a M'Clure vrátil se na podzim r. 1854 po cestě více než čtyrleté na lodi „Severní hvězda" do Anglicku, vykonav nejznamenitější plavbu do moři severních, ježto kdy podniknuta. Ač někteří nepříznivci nechtěli uznati zásluhy M'Clure-ovy, snižujíce všelijak objevy od něho učiněné, ohlasoval přece parlament anglicky statečnému kapitánu 5000 liber sterl. a tolikéž lidu dohromady. Ostatně objevení toto má důležitost jenom zeměpisní, neboť že by touto cestou měl obchod někdy pustiti se, o tom pro náramné nebezpečenství dráhy pomysliti nelze.

Poohlédneme-li se ještě jednou po podniknutích, jejichž konečným výsledkem jest nalezení severozápadního průjezdu, obdivovati se musíme především nevyrovnané vytrvalosti podnikatelův. Od více než třiceti let byly všecky pokusy o nalezení dráhy té marné, náramný náklad bez užitku, nejslavnější plavci nadarmo nasazovali veškeren um svůj, a národ anglicky přece neustal ve svém snažení. Jest to ona podivu hodná, ocelová stálost, která již tak veliké věci vyvedla a kterouž národ ten vyniká nade všecky snad národy světa. Jest i jiná stránka podniknutí těchto, jež přítele člověčenstva obdivem a radostí naplňuje. Roku 1492 plul největší plavce všech věků, Kristof Colon, v nejpříznivějším počasí po tiché hladině mořské několik neděl ku předu — a lid jeho se leká, bouří, hrozí smrtí vůdci svému. Tuto pak vidíme, an lid ochotně, radostně následuje vůdce své, nehroze se krutých mrazů a bouří, ani strašně strmících ker ledových, ani v nejnebezpečnějších okolnostech netratí srdce a po tři léta stálého zápasu ani jedním slovem reptavým nepronevěři se vzne-ené povinnosti své! Přístup sem, kdokoli ještě chceš upírati mravní pokrok člověčenstva, pokrok i obecného lidu, a srovnej družinu Kolumbovu s plavci kapitána M'Clure-a!

Optáme-li se ještě jednou po muži, jehož osud zavdal za posledních dob přední příčinu k plavbám do těch pustin ledu, těžce dáti odpověď. Že Franklin zahynul, o tom nyní, po více než desíti letech od jeho odplutí pochybovati nelze; jak a kde, na to nesčíslné výpravy za ním vyslaná neodpovídají; ani zprávy dra. Rae, jenž po severním břehu americkém cestuje našel některé stopy a slyšel divné zprávy o jeho zahynutí, nejsou dost podrobné a hodnověrné. Nejnovější plavec, Američan dr. Kane, jenž r. 1853 plul k severu a vniknuv podle břehů gronských dále než kterýkoli předchůdce jeho, poví mnoho zajisté důležitého o své cestě světu, avšak ani on nenalezl nejmenší stopy po Franklinovi.