McClintockova výprava (1857-59)

Článek není dokončen.

Výprava na lodi Fox, které v letech 1857 až 1859 velel kapitán Francis Leopold McClintock, přinesla nejvýznamnější poznatky o osudech Franklinovy expedice po odplutí z Beecheyho ostrova. Získala další eskymácká svědectví, na Ostrově krále Viléma objevila řadu hmotných pozůstatků po Franklinově expedici a především získala jedinou písemnou zprávu (resp. zprávy) o osudech Franklinovy expedice.

Příprava expedice

V dubnu 1857 britská vláda odmítla další pátrání po Franklinově výpravě, které požadovala lady Franklinová a řada osobností britského veřejného života, s tím, že již není naděje na záchranu kohokoli z jejích účastníků živého a tudíž je zbytečné riskovat životy členů případných dalších výprav. , Jane Franklinová se následně rozhodla vyslat další výpravu na vlastní náklady.

Její rozhodnutí finančně podpořila řada dalších osobností. 18. dubna 1857 nabídla velení výpravy Francisi Leopoldu McClintockovi. Ten přijal a 23. dubna mu lady Franklinová oznámila, že britské Královské námořnictvo souhlasilo s jeho dočasným uvolněním ze služby a že pro výpravu zakoupila parní jachtu Fox. Tato jachta byla pro účely plavby v polárním moři upravena v loděnicích, které ji vyrobily, tedy Messrs. Hall & Co. v Aberdeenu.

Britská vláda podpořila expedici dodáním zásob potravin, zbraní, střelného prachu a dalšího vybavení pro plavbu v arktických mořích. Královská společnost (britská Akademie věd) přispěla vědeckým vybavením na měření zemského magnetismu.

30. června, tedy den před vyplutím, navštívila loď Jane Franklinová. Při této příležitosti předala veliteli výpravy McClintockovi psané instrukce, které byly otevřeny až po vyplutí Foxe.

Cíl expedice

Jediné psané instrukce pro výpravu pocházejí od Jane Franklinové z 29. června 1857. Jako hlavní cíl je vytyčena záchrana jakýchkoli případných přeživších účastníků expedice (v té době se nedalo vyloučit, že někteří členové Franklinovy výpravy mohou přežívat například u Eskymáků). Další prioritou mělo být objevení "nevýslovně vzácných dokumentů expedice, veřejných i soukromých, a osobních památek po mém manželovi a jeho druzích". Třetím cílem bylo potvrdit, zda Franklinova expedice skutečně jako první objevila Severozápadní průjezd, jak naznačovaly zprávy, které přivezl Dr. Rae.

Členové posádky Foxe

Seznam členů posádky lodi Fox je uveden v úvodu McClintockovy knihy. McClintock uvádí , že z 25 členů "naší malé společnosti" jich 17 již mělo zkušenosti s plavbou v Arktidě. Níže uvedený seznam obsahuje ovšem 26 jmen, z toho jsou ovšem dva grónští eskymáci, kteří se k výpravě přidali teprve v Grónsku. V seznamu zřejmě chybí člen výpravy, který byl nemocný odeslán domů z Grónska, tedy Michael Lewis (viz dále). Tím se dostáváme na správný počet 25 (= 26 v seznamu - 2 Eskymáci + 1 nemocný, v seznamu neuvedený) členů výpravy, kteří vypluli z britských ostrovů pátrat po Franklinově výpravě.

Krom toho v seznamu i v počtu 25 členů zřejmě zcela chybí neznámý "chief quartermaster" (vrchní kormidelník), který byl z expedice vyloučen na jejím počátku ještě před odplutím z Británie (W. M. Harvey patrně postoupil na jeho pozici). .

• Francis Leopold McClintock (37) Captain R.N. - kapitán Královského námořnictva velitel expedice

• William Robert Hobson (26) Lieutenant R.N. - poručík Královského námořnictva zástupce velitele

• Allen W. Young (29) Captain, Mercantile Marine - kapitán obchodního loďstva

• David Walker, M.D. (30) Surgeon and Naturalist - chirurg a přírodovědec

• George Brands (?) Engineer - strojník zemřel 6. listopadu 1858 na mrtvici

• Carl Petersen (?) Interpreter - tlumočník

• Thomas Blackwell (?) Ship's Steward - lodní stevard zemřel 14. června 1859 na kurděje

• W. M. Harvey (?) Chief Quartermaster - vrchní kormidelník

• Henry Toms (?) Quartermaster - kormidelník

• Alex. Thompson (?) Quartermaster - kormidelník

• John Simmonds (?) Botswain's mate - zástupce loďmistra

• George Edwards (?) Carpenter's Mate - pomocník tesaře

• Robert Scott (?) Leading Stoker - vrchní topič (zemřel 4. prosince 1857 na následky pádu)

• Thomas Grinstead (?) Sailmaker - plachtář

• George Hobday (?) Captain of Hold - ?

• Robert Hajipton (?) A. B. - námořník 1. třídy

• John A. Haselton (?) A. B. - námořník 1. třídy

• George Carey (?) A. B. - námořník 1. třídy

• Ben. Pound (?) A. B. - námořník 1. třídy

• Wm. Walters (?) Carpenter's Crew - tesař?

• Wm. Jones (?) Dog-driver - psovod

• James Pitcher (?) Stoker - topič

• Thomas Florance (?) Stoker - topič

• Richard Shingleton (?) Officers' Steward - důstojnický steward

• Anton Christian (?) Greenland Esquimaux - grónský Eskymák vysazen v Grónsku

• Samuel Emanuel (?) Greenland Esquimaux - grónský Eskymák vysazen v Grónsku

Průběh expedice

1857

Jachta Fox vyplula z Aberdeenu 1. července 1857. Hned po vyplutí loď narazila na břeh a 2. července píše McClintock lady Franklinové, že na místě zanechali vrchního kormidelníka (chief quartemaster), což podle Clintocka "není žádná ztráta".

20. července zakotvila v Grónsku v osadě Frederickshaab, odkud byl domů odeslán jeden Clintockem nejmenovaný nemocný člen posádky (podle knihy "The Arctic Fox: Francis Leopold-McClintock, Discoverer of the Fate of Franklin" od Davida Murphyho to byl Michael Lewis). Během další plavby podél grónského pobřeží navštívili také osady Moravských bratří, kteří v Grónsku působili od roku 1721.

31. července zakotvil Fox na několik hodin v Godhavenu v Grónsku, kde mj. vzal na palubu pamětní desku zhotovenou na zakázku lady Franklinové (viz dále). Zde se také McClintock setkal s "inspektorem severního Grónska", panem Olrikem.

Počátkem srpna posádku Foxe doplnil eskymácký psovod Anton Christian.

V srpnu 1857 Fox uvízl v ledu v Mellvilově zátoce na severozápadním pobřeží Grónska.

2. prosince 1857 utrpěl vrchní topič Robert Scott úraz při pádu do podpalubí, na jehož následky zemřel 4. prosince. Tentýž den byl pohřben do moře.

1858

Z Baffinovy zátoky přes Grónsko k Beecheyho ostrovu

Během zimy a jara se Fox postupně spolu s ledem posouval na jih, až 25. dubna 1858 byla loď konečně propuštěna z ledového zajetí. Kniha neudává přesné pozice lodi, ale podle McClintocka během 242 dnů v ledu Fox urazil 1194 zeměpisných čili 1385 námořních mil Baffinovou zátokou a Davisovou úžinou 28. dubna pak Fox zakotvil v osadě Holsteinborg (dnes Sisimiut) na západním pobřeží Grónska.

Po další plavbě podél grónského pobřeží na sever zamířil Fox počátkem července 1858 na západ do Lancasterského průlivu mezi ostrovem Devon na severu a Baffinovým ostrovem na jihu. Od eskymácké ženy z pobřeží Baffinova ostrova (poblíž Pond's Bay; dnes Pond Inlet, viz pozice na mapě) se koncem července dozvěděli, že asi den a půl cesty na sever se v době jejího dětství na pobřeží nacházela ztroskotaná loď - značně poničená a bez stěžňů. Nyní je prý téměř pohřbena v písku. Žena se také zmínila o další ztroskotané lodi na pobřeží, mnoho dní pochodu na jih. Loď prý ztroskotala dřív, než se vypravěčce narodilo první dítě.

V nedaleké eskymácké osadě Kaparok-to-lik viděl 1. srpna McClintock dvoje saně, na které bylo dříve údajně získáno "z vraku lodi jižně od Pond's Bay", a také jednu konzervu označenou "Goldner" (dodavatel konzerv pro britskou admiralitu v té době, včetně konzerv pro Franklinovu výpravu). Eskymáci nezávisle na sobě potvrdili, že neslyšeli o ztroskotání žádné lodi západně od jejich osady. Eskymáci, kteří 2. srpna připluli k lodi Fox na kajaku, uvedli, že asi 7 či 8 pochodů na jih jsou necelý den pochodu od sebe dvě ztroskotané lodě. Lodě podle Eskymáků ztroskotaly již "dávno". McClintock dává tyto vraky do souvislosti se ztroskotáním velrybářských lodí Dexterity a Aurora na západním pobřeží Davisovy úžiny v srpnu 1821 asi 70 až 80 mil jižně od Pond's Bay (v šířce 72°.).

Před dvěma zimami (1856-7) přinesli Eskymáci, kteří žili "v zemi A-ka-nee daleko za Igloolikem" (dle McClintocka patrně země, kterou Parry nazývá Ak-koo-lee), zprávu o bílých lidech, kteří připluli ve dvou člunech a strávili zimu ve sněhových chýších na místě, které označovali jako A-mee-lee-oke, A-wee-lik, Net-tee-lik. Jejich čluny prý byly podobné velrybářskému člunu Foxe, ale větší. Uvnitř sněhových chýší měli běloši postavené stany, lovili soby a narvaly a kouřili dýmky. McClintock uvádí , že země A-wee-lik je patrně totožná s Ay-wee-lik, oblastí u Repulse Bay na mapě eskymácké ženy Iligliuk (Parryho druhá výprava). Dr. Rae přezimoval u Repulse Bay v kamenných chýších v zimě 1846-7 a ve stejné oblasti přezimoval ve sněhových chýších v zimě 1853-4.

McClintock dále uvádí , že nezískal žádné informace o "železné tyči asi čtyři stopy dlouhé, o které se dá předpokládat, že byla kdysi pogalvanizována", kterou přivezl v roce 1856 kapitán Patterson a předal ji Admiralitě. Eskymákům bylo ukázáno pogalvanizované železo, ale uvedli, že nic takového předtím neviděli. Jestli něco takového jejich soukmenovci měli, muselo to pocházet od velrybářů; ve vracích se nic takového nenašlo.

Pobyt na Beecheyho ostrově

6. srpna Fox opustil Pond's Bay, 7. srpna za bouře minul Navy Board Inlet a 11. srpna před polednem zakotvil u Cape Riley na jižním pobřeží ostrova Devon, naproti Beecheyho ostrovu. Posádka okamžitě začala nakládat uhlí.

Tentýž den (11. srpna) navštívil McClintock "dům na Beecheyho ostrově" (McClintock ho nazývá "Beechy Island house", viz Northumberland House) a shledal otevřené dveře (patrně vyražené vichřicí), následkem čehož se uvnitř usadil led. Většina pytlů se sušenkami byla poškozená, ale zbytek věcí v domě byl v perfektním pořádku. Krytý člun "Mary" a dva záchranné čluny o délce 30 stop (cca 10 metrů) byly v naprostém pořádku a vypadaly jako čerstvě natřené, ale vesla byla vybělená. Gutaperčový člun byl k nepotřebě, když ho zde zanechali, a je stále k ničemu. Dva malé čluny přestavěné na sáně jsou poškozené: jeden byl větrem kutálen po pláži, až se zarazil o druhý člun. Lišky ani medvědi se patrně ničeho nedotkli.

McClintock vzal na palubu Foxe dopisy zanechané zde pro Franklinovu a Collinsovu (zjevně v případě prvé logicky nepočítal s tím, že by si je adresáti zde vyzvedli; účastníci druhé se již vrátili domů) a jeden malý člun přestavěný na saně pro potřeby svojí výpravy.

14. srpna Fox dokončil nakládku uhlí (téměř 40 tun), zakotvil v zátoce Erebu a Terroru naproti domu a doplnil malé množství zásob a zimního oblečení (z věcí v domě). "Na oplátku" jeho posádka pečlivě spravila střechu domu, odstranila led, zanechala zprávu o své návštěvě pro další výpravy a pečlivě uzavřela dveře domu.

Na vyvýšenině poblíž kenotafu se jmény těch, kdo zahynuli během vládní expedice pod vedením sira Edvarda Belchera, umístil McClintock mramorovou desku, kterou nechala vyrobit lady Franklinová na památku členů Franklinovy expedice se záměrem umístit ji na Beecheyho ostrově. Podrobnosti v samostatném článku Mramorová deska od lady Franklinové umístěná na Beecheyho ostrově.

16. srpna ráno Fox odplul od Beecheyho ostrova.

Od Beecheyho ostrova do Portu Kennedy

16. srpna večer Fox zakotvil u Cape Hotham (jihovýchodní výběžek Cornwalissova ostrova - poloha na Google Maps), kde předchozí expedice (neupřesněno které) zanechaly malé skladiště zásob a tři čluny. Veškeré zásoby vyjma dvou sudů z roku 1850 byly zničené. Čluny byly v dobrém stavu, ale lední medvědi zlomili několik vesel. Posádka Foxe zde nalezla řadu zpráv od předchozích expedic, ke kterým přidala několik řádků. Na palubu Foxe vzala dva čluny, jeden jako náhradu za vlastní člun zničený ledem, druhý později zanechaný v Port Leopold na severovýchodním cípu ostrova Sommerset.

17. srpna plul Fox jižně od Griffithova ostrova, minul Limestone Island (maličký ostrov u severozápadního pobřeží ostrova Sommerset) a vplul do Peel Strait (na dnešních mapách Peel Sound), kde však byl po 25 mílích zastaven ledem. McClintock se proto rozhodl vrátit a zkusit proplout Bellot Strait.

19. srpna zakotvil Fox v Port Leopold - poloha na Google Maps. V tomto přístavu přezimovaly lodě HMS Enterprise a HMS Investigator v zimě 1848/1849 a zanechaly zde parní člun (v angl. launch) a zásoby. Parní člun byl od té doby poškozen ledem a mj. zmizel parní stroj (což mi tedy není jasné, jak mohl zmizet zrovna ten). McClintockova výprava s sebou vzala část koksu a zásob a zanechala na místě zprávu (resp. "přidala ji k mnohým, které se zde během posledních deseti let nahromadily") a jeden člun z Cape Hotham. Večer Fox z Port Leopold odplul.

20. srpna Fox minul Fury Point - poloha na Google Maps - a za určitých pochybností, zda Bellot Strait skutečně existuje (objevitel úžiny, William Kennedy, ji neproplul), pokračoval McClintock k Brentfordově zátoce.

21. srpna Fox proplul mezi Possession Point - výběžkem pevniny u severní části vstupu do Brentfordovy zátoky, kde byly vidět zbytky mohyly vztyčené výpravou Johna Rosse v roce 1829 - a Brownovým ostrovem a zakotvil v zátoce, kterou nazvali Depôt Bay, neboť zde hodlali vytvořit skladiště zásob pro případ potřeby.

V následujících dnech zkoumala posádka Foxe Bellot Strait, kterou jim nebylo možno proplout kvůli ledu. Přitom zjistila (23. srpna), že domnělý Levesque Island je ve skutečnosti nejsevernějším výběžkem poloostrova Boothia, tedy částí americké pevniny.

26. srpna umístila posádka Foxe 120 denních dávek potravy 45 mil jižně od Depôt Bay (patrně) do zátoky Stillwell Bay (její polohu se mi nepodařilo zjistit) na východním pobřeží poloostrova Boothia.

29. srpna navštívil McClintock Rossovu mohylu na Possession Point. Našel několik kamenů navršených na dvou velkých balvanech, pod každým z nichž byla půlpence; jednu si McClintock vzal. Láhev, která dříve obsahovala zprávu, byla však rozbitá. McClintock tedy zanechal svou vlastní zprávu v improvizované schránce z hrdla rozbité láhve, kterou ukryl mezi kameny, nad nimiž vztyčil klacek. .

30. srpna učinil Fox čtvrtý pokus neúspěšný pokus proplout Bellot Strait a byl opět zablokován ledem. Při cestě nazpátek vpluli do úzké zátočiny pár mil západně od Depot Bay, pod horou, kterou bude později pojmenována Mount Walker. Tento přístav během září McClintock pojmenoval Port Kennedy

13. září pozorovali účastníci expedice kometu v souhvězdí Velké medvědice.

Do 22. září byly zásoby pro jarní saňové výpravy (viz dále) přemístěny na ostrov později nazvaný ostrov Arcedeckne - poloha na Google Maps západně od ústí Bellot Strait a část zásob na další ostrov cca 7 až 8 mil dále. Cestovní člun a malé zásobní skladiště bylo umístěno na další ostrůvek v této oblasti, Pemmican Rock - poloha na Google Maps.

25. září se poručík Hobson vydal na 14-15 denní výpravu se sedmi dalšími muži. Cílem bylo posunout skladiště zásob podél pobřeží dále na jih; v ideálním případě dosáhnout 71. rovnoběžky.

27. září se Fox vrátil z poslední plavby od "západního ledu" a kvůli novému ledu v Bellot Strait se jen s obtížemi dostal do Portu Kennedy. 28. září pak započaly přípravy na zazimování lodi.

Přezimování v Port Kennedy

6. října se vrátila Hobsonova výprava s tím, že byli na šířce 71,5 stupně zastavení nezamrzlým mořem u útesů. Zde zřídili skladiště zásob pro saňové výpravy.

19. října vyrazil poručík Hobson na plánovanou podzimní saňovou výpravu. Tentýž den McClintock zprovoznil deklinometr (přístroj pro měření odchylky magnetického a skutečného severu) a zahájil po hodinách měření denních změn. Předtím provedl "the preliminary observations of the times of horizontal and vertical vibrations, also of the magnetic intensity".

Koncem října pak McClintock a jeho kolegové postavili další observatoř pro magnetická měření.

6. listopadu se vrátila Hobsonova výprava, které se nyní podařilo dosáhnout 71. rovnoběžky a posunout tam skladiště zásob. Dále na jih nepostupovali, neboť neměli dostatek zásob a moře nebylo zamrzlé. Skladiště tak bylo posunuto o dalších 30 mil dále od lodi; nyní bylo od ní 90 mil.

V noci na 7. listopadu zemřel patrně na mrtvici ve své kabině strojník George Brand. Byl pohřben 10. listopadu v rakvi na pobřeží. Výprava tak zůstala bez kvalifikované obsluhy parního stroje, neboť zbývající dva topiči o jeho obsluze nic nevěděli. Včetně tlumočníka a dvou grónských Eskymáků čítal po smrti Branda počet členů výpravy 24 osob.

1859

Přezimování v Port Kennedy (pokračování)

8. února topič James Pitcher onemocněl kurdějemi. Ukázalo se, že odmítal jíst konzervované maso a nejedl žádné od doby, kdy vypluli. Jedl však konzervovanou zeleninu.

17. února z Foxe vyrazily dvě saňové skupiny pod vedením McClintocka a Younga. Cílem Youngovy cesty bylo zřídit předsunuté skladiště potravin pro jeho jarní pátrání v oblasti Země prince Waleského (dnes Ostrov prince Waleského). McClintockova skupina měla za cíl oblast severního magnetického pólu, kde se chtěla pokusit získat informace od Eskymáků. Členem McClintockovy skupiny byl i překladatel Carl Petersen.

Během McClintockova putování byly takové mrazy, že jim částečně zmrzl i rum...

1. března dorazila McClintockova skupina do oblasti severního magnetického pólu. Stav zásob a saňových psů byl v tu dobu takový, že už jim zbýval jen jeden denní pochod, než se budou muset začít vracet k lodi.

V tom zahlédli skupinu 4 Eskymáků vracejících se z lovu tuleňů. McClintockovi muži se chtěli s nimi vrátit do jejich osady, ale ukázalo se, že ta je příliš daleko, takže po cca hodinovém pochodu všichni přenocovali v iglů, které postavili Eskymáci. Ráno následující den (2. března) šli Clintockovi muži s Eskymáky ještě asi 10 zeměpisných mil a ocitli se již blízko Viktoriinu mysu (Cape Victoria). McClintock se již dále od lodi vzdálit nechtěl a tak Eskymáci postavili prostorné iglů, ve kterém během tohoto a dvou následujících dnů (3. a 4. března) McClintock obchodoval s Eskymáky s cílem získat relikty Franklinovy výpravy.

Setkání s domorodci a poznatky o Franklinově výpravě

Již v první skupině čtyř Eskymáků McClintocka zaujal "námořní knoflík na jednom z jejich šatů, který prý pochází od nějakých bělochů, kteří (vy)hladověli na ostrově, kde jsou lososi (tedy kde je řeka)". Domorodci dále prozradili, že "železo, z něhož jsou vyrobeny jejich nože, pochází ze stejného místa. Jeden z těchto mužů řekl, že byl na ostrově, aby získal dřevo a železo, ale nikdo z nich bílé lidi neviděl".

3. března ráno dorazilo ke sněhové chýši McClintockovy skupiny všechno obyvatelstvo vesnice, asi 45 lidí od kojenců po starce. Ohledně nákupu pozůstatků po Franklinově výpravě McClintock uvádí:

Nejprve jsme zakoupili všechny památky na ztracenou výpravu, které se skládaly ze šesti stříbrných lžic a vidliček, stříbrné medaile, která patřila panu A. M'Donaldovi, asistentovi chirurga, části zlatého řetězu, několika knoflíků a nožů vyrobených ze železa a dřeva z vraku, a také luků a šípů vyrobených z materiálů získaných ze stejného zdroje.

Všichni staří lidé vzpomínali na návštěvu lodi Victory [loď výpravy Johna Rosse a Jamese Clarka Rosse, během které dosáhli jako první severní magnetický pól]. Jeden stařec mi řekl, že se jmenuje "Ooblooria": vzpomněl jsem si, že sir James Ross zaměstnával muže tohoto jména jako průvodce, a připomněl jsem mu to; ve skutečnosti to byl tentýž člověk a ptal se po siru Jamesovi jeho eskymáckým jménem "Agglugga".

Pokud šlo o svědectví o Franklinovu výpravě, McClintock uvádí:

Nikdo z těchto lidí bělochy neviděl; jeden muž řekl, že viděl jejich kosti na ostrově, kde zemřeli, ale někteří byli pohřbeni. Petersen mu také rozuměl, když říkal, že loď byla rozdrcena ledem. Téměř všichni z nich měli část kořisti; říkají, že tu budou, až se vrátíme, a budou s námi obchodovat dál; také že na ostrově Montreal najdeme domorodce v době, kdy tam dorazíme.

Koupil jsem oštěp dlouhý šest a půl stopy od muže, který Petersenovi jasně řekl, že na moři západně od Ostrova krále Viléma se ledem roztříštila loď se třemi stěžni, ale všichni lidé se bezpečně vylodili; nepatřil k těm, kdo byli očitými svědky události; loď se potopila, takže z ní domorodci nic nezískali; vše, co získali, prý pochází z ostrova v řece. Zdá se, že tyč kopí byla částí střelnice lehkého člunu. 212 Jeden stařec, "Oo-na-lee", udělal hrubý náčrt pobřežní linie kopím na sněhu a řekl, že k místu, kde se loď potopila, je to osm cest, a ukázal směrem k mysu Felix. Z jeho hrubé mapy se nedá nic vyčíst.

Informace, které jsme získali, potvrzují hlavní tvrzení doktora Rae a vysvětlují také zmizení jedné z lodí; neposkytují však žádné vodítko k tomu, kde se nachází druhá loď, ani ke směru, odkud lodě připlouvají. Jedna věc je docela jistá - posádky v žádném okamžiku nepřistály na pobřeží Boothie.

Na palubu Foxe se McClintock a jeho muži vrátili 14. března. Zde se setkali i s Youngem, který se se svou výpravou vrátil již 3. března.

Příprava saňových výprav a konzervy z Fury Beach

Předtím, než vyrazily hlavní saňové výpravy, které nakonec objevily pozůstatky Franklinovy expedice, se McClintockovi muži soustředili na doplnění zásob ve skladištích po cestě a přepravu zásob z již nepotřebných skladišť vlastních i zanechaných dřívějšími výpravami. V této souvislosti a v kontextu s diskusí o vlivu ne/kvalitních konzerv na osud Franklinovy výpravy je zajímavá zpráva o stavu zásob ve Fury Beach, o nichž McClintock mj. píše:

There still remains at Fury Beach an immense stack of preserved vegetables and soups; the party supped off them and found them good. Young brought me back two specimen tins of "carrots plain" and "carrots and gravy."

Na pláži Fury Beach stále zůstává obrovská hromada konzervované zeleniny a polévek, z nichž se členové skupiny najedli a shledali je dobrými. Young mi přivezl dvě vzorové konzervy "mrkve obyčejné" a "mrkve s omáčkou".

McClintock také zmiňuje, že předtím, než saňové výpravy vyrazily, jeho expedice ukončila měření zemského magnetismu deklinometrem (patrně 27. března). Měření byla prováděna po 5 měsíců, ale nyní již nebylo možné vyhradit pro tento úkol některého člena posádky.

McClintock a Hobson vyrážejí k Ostrovu krále Viléma; setkání s Eskymáky

McClintock a poručík William Robert Hobson vyrazili na jih 2. dubna, přičemž každá skupina (McClintockova a Hobsonova) měla dvoje saně a 6 mužů (včetně velitelů). Jedny saně byly taženy psy, druhé čtyřmi muži (další člen byl psovod u druhých saní + velitel). McClintock navíc řídil malé sáně tažené pěti štěnaty, které měl v úmyslu prodat Eskymákům.

McClintock zmiňuje vlajky, jimiž byly saně vyzdobeny, přičemž se chlubí, že jeho vlajky ušily sestry kapitána Collinsona a dostal ji od lady Franklinové; na vlajce bylo bíle vyšito její jméno na červeném pozadí.

20. dubna se setkali s Eskymáky, přičemž mělo jít o ty samé lidi, se kterými jsem [McClintock] komunikoval na Cape Victoria v únoru [míněn je patrně březen, viz výše].

McClintock dále uvádí, že od Eskymáků zakoupil zlomený pilník (používaný k rozdělávání ohně), protože byl označen [britskou] vládní širokou šipkou, a pokračuje:

Viděli jsme dvě velké lopaty na sníh z mahagonového prkna, několik dlouhých násad na oštěpy, luk z anglického dřeva, dvě konzervy na konzervované maso a kufřík, v němž mohl být kdysi velký dalekohled nebo barometr; měřil 3 stopy 1 palec na délku, 9 palců na šířku a 3½ palce do hloubky; neměl víko, ale zůstala z něj část mosazných pantů. Koupil jsem také nůž, který měl na sobě nějaké nezřetelné značky, jaké obvykle mívají lodní kordíky nebo meče; muž nám řekl, že ho někdo sebral na břehu poblíž místa, kde ležela uvízlá loď; že tehdy byl dlouhý asi jako [227] jeho paže, ale jeho krajan, který ho sebral, ho rozlámal na délky, aby z něj mohl vyrobit nože.

Od těchto Eskymáků se také dozvěděli o druhé lodi:

Po dlouhém vyptávání jsme se dozvěděli, že domorodci z ostrova krále Williama viděli dvě lodě; jednu z nich viděli potopit se v hluboké vodě a nic z ní nezískali, čehož velmi litovali; druhou však led vytlačil na břeh, kde podle nich stále zůstává, ale je značně rozbitá. Z této lodi získali většinu svého dřeva atd. a Oot-loo-lik je jméno místa, kde ztroskotala.

Dříve tam žilo mnoho domorodců, nyní jich zůstalo jen velmi málo. Všichni domorodci získali dostatek dřeva.

Většinu těchto informací nám poskytl mladík, který prodával nůž. Starý Oo-na-lee, který mi v březnu nakreslil hrubou mapu, aby ukázal, kde se loď potopila, nyní odpovídal na naše otázky týkající se té, která byla vytlačena na břeh; při předchozí příležitosti se o ní nezmínil ani slůvkem, ačkoli jsme se ptali, zda vědí jen o jedné lodi? Myslím, že by nás byl ochotně nechal v nevědomosti o tom, že vrak leží u jejich břehů, a že nám to ten mladý muž nevědomky sdělil.

Ten nám také řekl, že na palubě lodi bylo nalezeno tělo nějakého muže; že to musel být velmi velký muž a měl dlouhé zuby; to je vše, co si vzpomíná, že mu bylo řečeno, protože byl tehdy ještě docela dítě.

Oba nám řekli, že to bylo na podzim roku - to znamená v srpnu nebo v září -, kdy byly lodě zničeny; že všichni běloši odešli k "velké řece" a vzali si s sebou loď nebo lodě a že v následující zimě tam byly nalezeny jejich kosti.

Tyto dvě rodiny Esquimauxů se dostaly až k Tasmanským ostrovům na 71¼° s. š. a vracely se na Nĕitchīllĕe, kde cestou lovily tuleně; ti, které jsme potkali u Viktoriina mysu, tam již odešli. Říkali, že nejbližší domorodci, kteří jsou nám v současnosti nejblíže, žijí na ostrově Amitoke, vzdáleném deset dní cesty. Může být ten Amitoke ostrov Matty?

28. dubna dorazila McClintockova a Hobsonova skupina k mysu Victoria, kde se rozdělily. Hobson postupoval přímo k mysu Felix na Zemi [dnes Ostrově] Krále Viléma, zatímco McClintock držel jižnější kurs.

Hobson měl v té době zdravotní problémy, stěžoval si na zatuhlost a bolest v nohách.

McClintockova skupina doráží k Ostrovu krále Viléma; další informace od Eskymáků

2. května McClintockova skupina dosáhla Sabinova mysu. 4. května se nacházeli ve Wellingtonově úžině a překročili jihozápadní výběžek Mattyho ostrova, kde nalezli opuštěnou domorodou vesnici s asi 20 sněžnými chýšemi. McClintock uvádí, že ve všech jsem našel hobliny nebo třísky různých druhů dřeva ze ztracené výpravy

7. května při pochodu k jihu k Ostrovu krále Viléma dostali k vesnici s 10-12 chýšemi a 30-40 domorodci. Běloši postavili opodál stan a nějakou dobu (patrně jen několik hodin, ale z textu to není zcela jasné) s domorodci obchodovali. Mc Clintock uvádí:

Koupil jsem od nich šest kusů stříbrného nádobí s erby nebo iniciálami Franklina, Croziera, Fairholma a McDonalda; prodali nám také luky a šípy z anglického dřeva, knoflíky z uniforem i jiné, a nabídli nám těžké saně ze dvou krátkých pevných kusů ohnutého dřeva, které by nemohly získat z pouhého člunu, ale ty jsme samozřejmě nemohli vzít s sebou; stříbrné lžíce a vidličky nám ochotně prodali po čtyřech jehlách.

Řekli nám, že k vraku je to pět dní cesty - jeden den po zálivu, který je stále na dohled, a čtyři dny po souši; to by je dovedlo k západnímu pobřeží Země krále Williama; dodali, že z vraku už zbylo jen málo přístupného, protože jejich krajané téměř všechno odnesli. Na dotaz odpověděli, že loď je bez stěžňů; otázka mezi nimi vyvolala smích a mluvili mezi sebou o ohni, z čehož Petersen usoudil, že stěžně propálili těsně u paluby, aby je dostali dolů.

Říkali, že tam bylo mnoho knih, ale všechny už dávno zničilo počasí; loď na podzim vytlačil na břeh led. Během uplynulé zimy ji nikdo nenavštívil a ukázali nám starou ženu a chlapce, kteří vrak navštívili jako poslední; říkali, že u něj byli v zimě 1857-8. V zimě se na lodi objevili i další lidé.

Petersen ženu podrobně vyslechl a zdálo se, že chce poskytnout všechny informace, které jsou v jejích silách. Řekla, že mnoho bělochů padlo cestou, když šli k Velké řece; že někteří byli pohřbeni a někteří ne; oni sami toho nebyli svědky, ale objevili jejich těla během následující zimy.

Nemohli jsme dospět k žádnému přibližnému počtu bílých mužů ani k počtu let, která uplynula od jejich zmizení.

To byly všechny informace, které jsme mohli získat, a jen s velkými obtížemi se nám podařilo získat tolik informací, protože nářečí bylo Petersenovi cizí a domorodci měli mnohem větší sklon klást otázky než na ně odpovídat.

Po rozloučení s Eskymáky skupina pochodovala kolem zátoky (na východním pobřeží Ostrova krále Viléma), kterou McClintock pojmenoval Latrobe na počest zesnulého guvernéra [provincie] Viktoria [Austrálie] a jeho bratra, hlavy církve Moravských bratří v Londýně, kteří oba patřili k váženým přátelům Franklina.

10. května u Point Booth (jihovýchodní výběžek Ostrova krále Viléma) narazili na jedno eskymácké igloo, ale v něm žijící rodina neměla žádné informace o bílých mužích ani žádné relikty po nich na výměnu, ačkoli se McClintock domníval, že některé kusy dřeva, které Eskymáci používali, mohli pocházet ze člunů ztracené expedice.

McClintockova skupina na Adelaidině poloostrově a ostrově Montreal

12. května přešli Point Ogle (výběžek Adelaidina poloostrova) a utábořili se na ledě Velké Rybí řeky (Backovy řeky). 14. května se pak utábořili 2 míle od malých ostrovů, které leží severně od ostrova Montreal.

Mezi 15.-17. květnem prozkoumal McClintock a jeho muži důkladně ostrov Montreal. Ten byl sice téměř pokrytý eskymáckými značkami a skrýšemi, ale jediné pozůstatky po Franklinově výpravě, které objevili, byly konzerva s masem, dva kusy železné obruče, několik kousků mědi a šroub s železnou obručí. Žádné stopy po mohyle nenašli.

Pátrání po stopách Franklinovy výpravy ztěžoval tvrdý sníh, kterého ležela na nízkých plážích a v travnatých prohlubních stopa až dvě, ale všechny rovné, vyvýšené nebo odkryté části byly dokonale holé; kdyby tam byla nějaká mohyla nebo dokonce hrob (musel být vyvýšený, protože země byla zmrzlá jako skála), museli bychom ho okamžitě spatřit. Pokud byly nějaké postaveny, museli je domorodci srovnat se zemí; každý podezřelý úkaz byl prozkoumán krumpáčem. McClintock ale současně poukazuje na to, že podle ohlazeného vzhledu skal je ostrov pravidelně zaplavován mořem, které nejspíš spláchlo vše, co neleželo dostatečně vysoko nad jeho hladinou.

18. května přešli opět na Adelaidin poloostrov, kde se vzhledem ke zdravotním potížím člena skupiny Hamptona museli utábořit.

19. května večer se McClintockova skupina obrátila na zpáteční cestu, ale místo návratu po svých stopách mířili na západní stranu Ostrova krále Viléma. Nejprve prozkoumali východní pobřeží Adelaidina poloostrova asi 7-8 mil směrem na sever, poté přešli do Barrowovy zátoky, kterou den prohledávali. Na pobřeží Deasovy a Simpsonovy úžiny (oddělující Ostrov krále Viléma od kanadské pevniny) se ocitli několik mil západně od Richardsonova mysu a konečně 24. května úžinu překročili a na ostrov vstoupili nedaleko na západ od řeky Peffer.

Návrat po západním pobřeží Ostrova krále Viléma

Během pochodu k mysu Herschell podrobně prozkoumali jižní pobřeží ostrova a západně od mysu Gladman objevily podezřelou pyramidu asi 5 stop (1,5 metru) vysokou. Tu rozebrali kámen po kameni, ačkoli se zdála být nedávno postavená, a prokopali i zemi pod ní krumpáčem, ale nic nenalezli.

Země kolem mohy byla obnažená působením větru, takže žádné stopy by jim neunikly. Pro původ mohyly nemá McClintock vysvětlení:

"Simpson se nezmiňuje o tom, že by se vylodil zde nebo kdekoli jinde na ostrově než na Herschelově mysu, přesto mi připadalo zvláštní, že by domorodci stavěli takovou značku právě zde, když na stejné vyvýšenině a v okruhu několika set metrů stál obrovský balvan, který by jim posloužil stejně dobře. Předtím jsme si prohlédli podobnou, ale menší mohylu o několik mil východněji."

Nález kostry

Následně McClintockova skupina nalezla tělesné pozůstatky člena Franklinovy expedice, u něhož byly nalezeny tzv. Peglar Papers (soukromé zápisky jednoho či více námořníků). Zde je na místě delší citace z McClintockova líčení:

Nyní jsme se nacházeli na břehu, podél kterého musely pochodovat ustupující posádky. Moje saně se samozřejmě pohybovaly po mořském ledu těsně podél pobřeží, a přestože nás hloubka sněhu, který pokrýval pláž, připravila téměř o každou naději, stále jsme bedlivě hledali stopy a nebyli jsme neúspěšní. Krátce po půlnoci 24. května , když jsem pomalu kráčel po štěrkovém hřebeni nedaleko pláže, který vítr udržoval částečně bez sněhu, jsem narazil na lidskou kostru, částečně odkrytou, s několika kousky oblečení patrnými skrz sníh. Kostra - nyní dokonale vybělená - ležela na obličeji, končetiny a menší kosti byly buď odřezány, nebo ohlodány drobnými zvířaty.

Místo bylo samozřejmě pečlivě prohlédnuto, sníh odstraněn a všechny kousky oblečení posbírány. Zápisník dával silný důvod k naději, že se následně podaří získat nějaké informace o nešťastném majiteli a nešťastném pochodu ztracených posádek, ale v té době byla pevně zmrzlá. Podstatu toho, co jsme na místě zjistili, lze shrnout takto:

Oběť byla mladý muž, lehce stavěný, snad vyšší než běžné výšky; oblečení vypadalo jako stevardovo nebo důstojnického sluhy; volný uzel na krku, do kterého měl uvázaný šátek, námořníci ani důstojníci nepoužívali. Oblečení ve všech ohledech potvrzovalo naše domněnky o jeho hodnosti nebo funkci na poslední výpravě - modré sako s projmutými rukávy a pletenými lemy a pilotní plášť z režného sukna s jednoduchými krytými knoflíky. Poblíž jsme našli také kartáč na šaty a kapesní hřeben s rohem. Tento ubožák si zřejmě vybral holý vrchol hřebene, protože mu chůze přinášela nejmenší únavu, a v poloze, v níž jsme ho našli, padl na obličej.

Byla to smutná pravda, kterou vyslovila stará žena, když řekla, že "padli a zemřeli, když šli".

Nemyslím si, že Eskymáci tuto kostru objevili, jinak by si odnesli kartáč a hřeben: pověra jim brání rušit vlastní mrtvé, ale nebránila by jim přivlastnit si majetek bílého muže, pokud by se jim nějak hodil. Dr. Rae získal od Eskymáků z Boothie nebo Repulse Bay kus flanelu s nápisem "F. D. V., 1845": nepochybně patřil k oděvu nebohého Des Vœuxe.

Mys Herschell a Simpsonova mohyla

McClintockova skupina dále pokračovala k Herschellově mysu, kde v roce 1839 Thomas Simpson and Peter Warren Dease postavili výraznou mohylu . McClintock očekával, že zde najde zprávu od Hobsona a že zde mohli Franklinovi muži zanechat nějaké zprávy a vědecké záznamy, neboť šlo o známé místo. Ale prohledávání mohyly bylo marné, jak popisuje McClintock:

...ale to, co z této kdysi "mohutné mohyly" zbylo, bylo jen čtyři stopy vysoké; jižní strana byla stržena a prostřední kameny odstraněny, jako by tam někdo hledal něco uloženého. Po odstranění sněhu, jímž byla vyplněna, a několika volných kamenů muži obnažili velkou vápencovou desku; s obtížemi ji odstranili, pak druhou a také třetí desku, když se dostali k zemi. Nějakou dobu jsme krumpáčem vytrvale rozbíjeli zmrzlou zeminu, ale nic jsme nenašli, ani žádné stopy po evropských návštěvnících v okolí.

McClintock na základě stavu kamenů mohyly (jejich vybělenost vlivem živlů a to, jak byly porostlé lišejníky) došel k závěru, že mohyla byla z jedné strany rozebrána lidmi: buď Crozierovými muži, anebo pravděpodobněji Eskymáky, kteří by případné písemné zprávy zničili jako (pro ně) nevýznamné.

12 mil od Herschelova mysu nalezl McClintock malou mohylu, kterou postavila Hobsonova skupina. Ze zprávy, kterou zde Hobson pro McClintocka zanechal, vyplynulo, že zde byl Hobson před 6 dny (z McClintockova popisu však není jasné, který den tutp mohylu objevili) a že to byl nejvzdálenější bod, kterého Hobsonova skupina dosáhla (to je však zřejmě v rozporu s Hobsonovou zprávu o jeho cestě). Dále Hobson informoval o nálezu zprávy z Victory Pointu.

Crozierův mys a průzkum člunu

29. května dosáhla McClintockova skupina nejzápadnější výběžek Ostrova krále Viléma (69° 08' s.š., 100° 08' z.d.), který McClintock pojmenoval Crozierův mys.

30. května se pak utábořili u člunu Franklinovy výpravy, který, jak vyplývalo ze zanechané zprávy, rovněž objevila Hobsonova skupina o několik dnů dříve. Vzhledem k významu tohoto nálezu je na této wiki tomuto tématu věnován samostatný článek Člun v Erebus Bay.

Cesta k Victory Pointu

Po dokončení průzkumu člunu McClintockova skupina pochodovala na sever a severozápad podél pobřeží, až dosáhla Point Franklin. . Během pochodu se McClintock snažil zahlédnout uvízlou loď, o níž mluvili Eskymáci, ale neúspěšně (dnes víme, že obě lodě nakonec skončily svou plavbu daleko jižněji).

McClintock uvádí, že Point Victory dosáhli 2. června 1859. Zde strávili den, protože McClintock chtěl prozkoumat Backovu zátoku (Back Bay). Zjistil, že se z ní do pevniny zařezává východojihovýchodním směrem 13 mil dlouhý úzký záliv, který pojmenoval Collinsonův záliv (Collinson Inlet) – Richard Collinson se jako kapitán HMS Enterprise podílel na pátrání po Franklinově expedici a sponzoroval McClintockovu expedici.

McClintock ve své knize diskutuje stav a obsah zprávy nalezené poručíkem Hobsonem v mohyle na Victory Pointu (viz Zprávy na Ostrově krále Viléma) a dále uvádí, že:

Kromě toho, že jsme do ní [mohyly] umístili kopii záznamu, který Hobson odnesl z mohyly, jsme do ní oba vložili své vlastní záznamy a já jsem také jeden zakopal pod velký kámen deset stop severně od ní, kde jsem uvedl průzkumy a objevy, které jsme učinili.

Zakopávání zpráv 10 stop severně od mohyly bylo zřejmě snahou ochránit zprávu před Eskymáky, kteří by rozebrali mohylu ve snaze najít něco cenného (a zprávy jako bezcenné zničili), ale celá věc si zaslouží další bádání.

Relikty na Victory Pointu

Zásoby zanechané posádkami Erebu a Terroru na Victory Pointu popisuje McClintock takto:

Kolem mohyly leželo velké množství nejrůznějších věcí, které ustupující posádky ani po [pouze]0 třech dnech pochodu od lodí nebyly schopny nést dále. Byly mezi nimi čtyři těžké sady lodních kamen, krumpáče, lopaty, železné obruče, staré plátno, velký špalek, asi čtyři stopy měděného hromosvodu, dlouhé kusy dutých mosazných záclonových tyčí, malá skříňka s vybranými léky obsahující asi dvacet čtyři lahviček, jejichž obsah byl obdivuhodně zachovalý; Robinsonův kruh se dvěma jehlami, tyčovými magnety a lehkou vodorovnou jehlou, vše kompletní, celek vážící pouhých devět liber; a dokonce i malý sextant s vyrytým jménem "Frederick Hornby" ležící vedle mohyly bez pouzdra. Barevná stínítka na očích sextantu byla vyjmuta, jinak byl v dokonalém stavu; pohyblivé šrouby a ty části, které přicházely do styku s pozorovatelovou rukou, byly pečlivě potaženy tenkou kůží, aby se zabránilo omrzlinám za nepříznivého počasí.

Oblečení zanechané ustupujícími posádkami "Erebu" a "Terroru" tvořilo obrovskou hromadu vysokou čtyři stopy; každý kus byl prohledán, ale kapsy byly prázdné a ani jeden ze všech těchto předmětů nebyl označen - ostatně teplé oblečení námořníků je málokdy označeno. Byly nalezeny dvě čutory, majetek námořníků, jedna s nápisem "88 Co. Wm. Hedges" a druhá "89 Co. Wm. Hether." Malá panenka vyrobená z dvoulibrové konzervy na maso měla na sobě naškrábáno "W. Mark".

Zbytky tábora severně od Victory Pointu

Poslední stopy ne-eskymácké výpravy nalezl McClintock jen kousek severně od Victory Pointu:

Když jsem pokračoval v pochodu domů a, pokud jsem mohl soudit, 2,5 nebo 2,75 míle severně od Point Victory, viděl jsem několik kamenů postavených do řady, jako by byly napříč přes záhlaví místa pro stan, aby poskytovaly nějaký úkryt; myslím, že právě sem poručík Gore v květnu 1847 uložil zprávu, kterou v roce 1848 našel poručík Irving a nakonec ji uložil v Point Victory. Kolem se povalovaly nějaké zbytky cínových nádob, ale není jisté, zda je tam zanechala výprava sira Jamese Rosse v květnu 1830, nebo Franklinova expedice v roce 1847 či 1848.

Návrat na Foxe

McClintockova skupina pokračovala po západním pobřeží Ostrova krále Viléma na sever až do Wall Bay, kde uhnula na východ do vnitrozemí a přešla ke skladišti v ústí zálivu Port Parry. Dále mířili k Cape Sabine (ten se mi ale nepodařilo na mapě identifikovat), a následně zamířili na sever.

8. června dosáhli Cape Victoria na jihozápadě poloostrova Boothia, 13. června dosáhli zeměpisné šířky 71° 10' (a vápenec pod jejich nohama vystřídala žula). Nakonec kvůli dešti a roztátému sněhu museli 18. června (?) zanechat saně ještě kus cesty od lodi, na kterou dorazili 19. června "k pozdní snídani".

Související stránky

• Člun v Erebus Bay
• Francis L. M'Clintock: The voyage of the "Fox" in Arctic seas: a narrative of the discovery of the fate of Sir John Franklin and his companions (1860)
• David Murphy: The Arctic Fox: Francis Leopold-McClintock, Discoverer of the Fate of Franklin (2004)

Externí odkazy

• Collection: Arctic Exploration: Franklin Search Expedition, McClintock, 1857-1859
  National Maritime Museum
  Předměty z Franklinovy expedice nalezené McClintockovou výpravou a nacházející se ve sbírkách britského Národního námořního muzea v Greenwichi.
• Fox (ship)
  English Wikpedia
  Loď McClintockovy výpravy (1857-59).
• Leopold McClintock
  English Wikpedia
• McClintock Arctic expedition
  English Wikpedia

Zdroje a poznámky